Odkud přichází snění (Mudr. Petra Pokorná)

O fantazii pacienta a analytika v analytickém procesu

Je ráno a já přijíždím do práce o několik minut později.

S údivem se dívám na hodiny v autě a přemýšlím, kam se ta chvilka zase vypařila. A

také mě napadne: Jak se mi to mohlo znovu stát? Vždyť já přece nechodím pozdě.

Do práce přibíhám trochu mrzutá, hlavně sama na sebe. V čekárně už sedí nová

pacientka, kterou jsem ještě nikdy neviděla. Přichází na přijímací pohovor, protože

uvažuje o vstupu do skupiny.

Když probíhám čekárnou, letmo se na ni usměju. Ten úsměv asi znamená několik

věcí současně: omluvu, pokus navázat kontakt a možná také jakési rychlé sdělení:

Ano, jdu trochu pozdě, ale jinak jsem tady pro vás. Jsem přívětivá. Nemusíte se mě

bát… a nemusíte se na mě zlobit…

Ona mi úsměv hned oplatí.

Když pacientku vyzvednu v čekárně a přivedu do pracovny, ještě jednou se jí

omluvím. Tak – tím to může být vyřízené a už se nemusím svým zpožděním zabývat.

Ale pak si všimnu něčeho zvláštního a strnu.

Venku je parný letní den a ona má na nohách v sandálcích silonkové ponožky.

Nevím proč, ale tento detail mě úplně znejistí. Bleskne mi hlavou představa, že je to

žena, která si velmi zakládá na pravidlech. Žádné bosé nohy, žádné pozdní příchody,

nene. Je to jasné – ta bude i na mě přísná.

Je to samozřejmě jen okamžik. Drobná fantazie. Nevím, co pro ni její silonkové

ponožky znamenají. Možná neznamenají vůbec nic.

Ale v mé mysli už se něco odehrálo.

Pacientka se mezitím opět usměje a na moje pobídnutí začne velmi ochotně

vyprávět svůj příběh.

Mluví o tom, jak byla přetížená v práci, jak tam neměla dost podpory, až nakonec

musela odejít. Potom si našla jiné zaměstnání, ale tam měla poprvé v životě

problémy ve vztazích.

Napadá mě, že nedostatek podpory jako problém nevnímá – ten snad nějak

očekává. Konflikty jsou ale nové.

Představím si papiňák, na kterém píská ventilek.

Vyletí poklice?

Na mě?

Rychle se myšlenkami vrátím do pracovny.

Pacientka se usmívá dál a líčí další období svého života. Vypráví, jak ji vyčerpala

péče o vážně nemocného otce. Zůstal stonat doma, byl dlouho ležící a ona se o něj

starala až do jeho smrti.

Zasním se.

Vidím obrázek mírné ženy sedící u lůžka s knihou v ruce, slunce zapadá, je to takové

útěšné…

Čekám, kdy přijde řeč na matku.

Představuji si, že i o ni se musela nějak starat.

Jenže očekávané pokračování nepřichází. Pouze krátce zmíní, že matka nyní žije v

nějakém ústavu.

Cože?

Jakto?

Jsem zmatená a lehce zklamaná.

Takže nepečuje o každého? Co si s matkou udělaly? Nutila ji nosit silonové

ponožky?

Na konci našeho setkání se na mě pacientka ještě jednou přímo zářivě usměje a

řekne, že se se mnou cítila dobře a do skupiny by nastoupila ráda.

Pocítím radost.

Na okamžik se mi uleví.

Odpustila mi můj pozdní příchod.

Jsem tedy přece ta příjemná terapeutka, se kterou se lidé cítí dobře.

Ale vzápětí se leknu:

Co ona ode mě bude všechno očekávat?

Zapadnou dveře a já chvíli užasle sedím.

Kde se to všechno vzalo?

Kde se vzala moje představa o tom, že chodím včas?

Proč je pro mě tak důležité chodit včas – nebo si o sobě alespoň myslet, že jsem

člověk, který chodí včas?

A kde se, proboha, vzala moje fantazie o ženách v silonových ponožkách?

Jak se během několika vteřin díky banálnímu detailu stala z pacientky žena, která

dbá na pravidla, kontroluje je a možná mě bude přísně soudit?

Proč se mi tak líbilo, že pečovala o otce, a nelíbilo, že nechala matku v ústavu?

A potom přichází ještě zajímavější otázka:

Jak se moje fantazie setkala s fantazií pacientky?

Mohla pacientka přicházet s fantazií, že po letech přetížení, péče a nedostatku

podpory konečně někde spočine? Že se najde někdo, kdo se tentokrát postará o ni?

A přicházela jsem já s komplementární fantazií, že bych jí právě toto měla

poskytnout?

Že bych měla být tou přívětivou, chápající a spolehlivou osobou, u níž je možné najít

útočiště?

A jak s tím souvisel můj pozdní příchod? Bránila jsem se vnitřně právě takovému

nároku – vlastnímu i jejímu?

Nevím.

A právě to nevím je možná pro všechno, o čem chci mluvit, docela důležité.

Odkud přichází snění

A je snění analytika bezpečné?

Kde začíná naše schopnost očekávat něco od druhého člověka, představovat si, co

nám může dát, co nám odepře, zda nás nasytí, opustí, zahltí nebo nechá čekat?

A kde se bere naše představa o tom, co máme dávat my?

Mám úplně čerstvý zážitek s narozením vnoučete a podělím se s vámi o to, jak si

s ním čtu v knize života a teorií Melanie Kleinové, která zbavila fantazie pelu

občasných radostí respektive útočiště některých silných vnitřních konfliktů a

vybavila je univerzálností – a temnotou. Kleinovská tradice… Susan Isaacs chápe

nevědomou fantazii ne jako nějaký tajný film, který nám kdesi v nevědomí běží, ale

jako způsob, jímž jsou psychické děje vůbec prožívány.

Potřeba, přání, agrese, úzkost – to všechno od počátku získává nějakou fantazijní

podobu.

Nějaký vztah mezi mnou a objektem.

Někdo mě živí.

Někdo mě nechává hladového.

Něco dobrého přijímám.

Něco špatného do mě vstupuje.

Ničím něco, co zároveň potřebuji.

Objekt přežívá… obvykle…

Je fascinující vidět, jak novorozené dítě hledá prs, bradavku, hnědou skvrnu na

bílém pozadí, zdroj potravy.

Hledá něco, co ještě nezná. A matka příroda mu nekomplikovaně vyráží vstříc,

matce bradavky v těhotenství ztmavnou a zvýrazní se…dál už je to v proměnlivých

rukách lidských…

A tak se vrozené očekávání setká se skutečnou zkušeností.

Prs je nalezen.

Je možné se přisát a nasytit.

Nebo zůstává hlad.

Přijímání je příjemné a bezpečné.

Nebo je spojeno s napětím, nejistotou, zahlcením či frustrací.

Dítě přijímá zkušenost s objektem, který dává.

Zkušenost s tím, jaké to je něco potřebovat a co se stane, když tuto potřebu obrátí k

druhému člověku.

Zda druhý potřebu rozpozná.

Zda vydrží jeho hlad, netrpělivost, nenasytnost, odmítnutí i spokojenost.

A tato zkušenost se postupně stává zkušeností vnitřní. Je to malý start velké životní

výbavy – jak nám bude na světě…

A naše zkušenost přijímání se zapisuje ovšem také do naší představy o dávání.

Do toho, co podle nás druhý člověk potřebuje.

Kolik mu máme nabídnout.

Jak dlouho máme vydržet dávat.

Zda smíme přestat.

Zda je možné dávat a neztratit při tom sebe.

Zda smíme také něco potřebovat.

A zda to, co nabízíme, může být druhým přijato, odmítnuto nebo dokonce

nenáviděno, aniž by to zničilo nás nebo vztah..

Sníme o tom, co budeme dostávat a také o tom, co budeme schopni dát. Abychom

se nestali zlým, hrozným prsem. Od toho se bude odvíjet moje úvaha věnovaná

fantazijní lince mezi analytikem a pacientem z hlediska snahy uniknout těm

ošklivým zákoutím vztahu. Když jsem si lámala hlavu, co na tak velmi zpracovaném

fenomenu, jako je fantazie najít aspoň trošku nového a zajímavého, narazila jsem na

dva koncepty – fantazie analytika o sobě, o ideálním pacientovi a o cíli léčby a na

pohled na fantazii jako scénu, kde jsou rozdávány role… a možná ještě nějaké další

drobné myšlenky či otázky okolo…

Tak do toho.

Od snění o prsu do analytického křesla…

Málokdy nás napadne, když s chutí jíme, bavíme se s přáteli, tančíme, necháme se

unést dobrým filmem, divokou diskuzí nebo se milujeme, že se v tom odráží naše

prvotní zkušenost s prsem… a dokonce, že podle toho i dáváme a přijímáme

terapii…

Že v analytikovi leží otázka:

Mám něco dobrého, co mohu dát druhému?

Musím mu to dát?

Bude to stačit?

Co se stane, když moje nabídka nebude přijata?

A co když druhý bude chtít víc, než jsem schopný dát?.

Čili se svou vlastní fantazií o vztahu, od kojení ovšem více či méně proměněnou či

potvrzenou vlastní analýzou, výcvikem, teorií a životní zkušeností – nyní vstupuje

analytik do pozice člověka, jehož profesí je specifickým způsobem dávat.

Dávat čas.

Pozornost.

Myšlení.

Slova.

Mlčení.

Interpretaci.

Vlastní prožívání…

Vzpomínám na rozhořčení mé ne- analytické kolegyně v týmu nad pacientkou, o

které řekla – no co ta by ode mě chtěla?! Musela jsem s ní terapii ukončit… Asi pro

pacientku lepší… úplně nenahlédnutá zůstala její potřeba otestovat, jestli její

potřeby mohou být přijaté… Tady se fantazie pacientky a terapeutky potkaly v tom

nejhorším možném způsobu… možná sdílely strach z vysátí…a zvítězila agrese a

sebeobrana…

Tak ano, jistě, mohou být fantazie analytika nebezpečné…

Někdy se dvě fantazie a mohou i minout, ale mohou do sebe také zapadnout.

Někdy až překvapivě dobře.

Když to jde moc dobře

Když jsem kdysi začínala pracovat, řekla jsem po jedné mimořádně intenzivní

skupině zkušenějšímu kolegovi, se kterým jsme ji vedli, že je to opravdu těžká

práce, ale zároveň velmi uspokojivá.

Podíval se na mě a řekl:

Když to jde fakt dobře, tak to těžké není.

Ta věta ve mně zůstala.

Tehdy mě fascinovala svou přirozenou moudrostí a přijala jsem ji úplně za svou.

Dnes bych se u ní ale chtěla zastavit trochu jinak.

Co vlastně znamená, když máme jako analytici pocit, že to jde dobře?

Pacient asociuje.

Rozumí našim interpretacím.

My rozumíme jemu.

Něco se propojuje.

Objevují se významy.

Pacient řekne:

„Přesně.“

A analytik má pocit, že se dotýká něčeho hlubokého.

Je to příjemné.

A možná právě proto stojí za to být v takové chvíli trochu pozorný.

Ne proto, že by dobrý pocit z analytické práce byl podezřelý sám o sobě.

Ale protože soulad není automaticky totéž co dobrý analytický proces.

Někdy možná nejde jen o to, že analytik pacientovi dobře rozumí.

Možná se také dobře potkalo jejich snění.

Pacientova fantazie našla v analytikovi člověka ochotného obsadit roli, kterou pro

něj připravila – a analytikova fantazie současně našla pacienta, vedle něhož může

být tím, kým potřebuje být. A spolu sní, že temné aspekty vztahové zkušenosti

mohou úplně zmizet.

Pacient očekávající odmítnutí může potkat analytika, který potřebuje být

mimořádně laskavý a opatrný, aby jej nikdy nezranil.

A pacient, který celý život pečoval o druhé a tajně sní o tom, že tentokrát někdo

bude pečovat o něj, může velmi snadno potkat analytičku, která sní o sobě jako o

člověku, u něhož je možné bezpečně spočinout.

Který například chodí včas.

Oběma je spolu dobře.

A oba možná nevědomě dostávají právě to, co potřebují.

Pacient dostává objekt, o kterém snil.

Analytik dostává možnost být objektem, o kterém snil on.

A tak jedna z mých myšlenek, na které bych ráda upoutala vaši pozornost je, že

právě hladkost procesu může být někdy stejně zajímavým analytickým materiálem

jako konflikt, odpor nebo frustrace

Myslím, že by neškodilo někdy si položit otázku:

Co se nám spolu tak dobře daří? Nebo také – čemu se společně vyhýbáme?

Tím se dostáváme k oblasti, které bych se chtěla trochu víc věnovat.

K fantaziím analytika.

O čem sní analytik

Kterou fantazii analytik přehlédne nejsnáze?

No jistě.

Fantazii o sobě samém.

Každý analytik má nevyhnutelně nějakou představu o tom, jaký analytik je – a jaký

by měl být.

Může se nevědomě vnímat jako ten, kdo vidí pod povrch.

Kdo vydrží všechno.

Kdo neopustí.

Kdo dokáže pacienta zachránit před jeho destruktivními tendencemi.

Kdo nabízí něco, co pacient dosud nikdy nedostal.

Nebo kdo ho nakonec dovede k psychickému zdraví.

Takové fantazie do určité míry potřebujeme

Analytik musí nějak věřit, že má pacientovi co nabídnout. Že jeho práce má smysl.

Že jeho schopnost přemýšlet, naslouchat a být s pacientem může být užitečná.

Bez určité důvěry ve vlastní schopnost dávat by možná ani nebylo možné

dlouhodobou nejistotu analytické práce snášet.

Ale tato fantazie má i omnipotentní pól: Jen…

Já vím, co potřebuješ.

Já pochopím, co se s tebou děje.

Já najdu správnou interpretaci.

Já tě neopustím.

Já ti dám to, co jsi nikdy nedostal.

Já tě uzdravím.

Možná je to právě jedna z podob fantazie dávajícího dobrého prsu v dospělém a

profesionálně velmi sofistikovaném převleku.

Mám něco dobrého a ty to potřebuješ.

A jakmile se do takové pozice příliš zabydlíme, může začít ubývat prostoru pro jednu

nepříjemnou možnost:

Že pacient to, co nabízíme, nechce.

Že potřebuje něco jiného.

Že naši interpretaci vyplivne.

Že se jí nenasytí.

Že nás potřebuje frustrovat.

Nebo že se bude potřebovat setkat právě s hranicí toho, co mu dát nemůžeme.

Schopnost dávat totiž možná nespočívá jen v tom, že máme co nabídnout.

Spočívá také ve schopnosti snášet, že druhý s naší nabídkou naloží po svém.

A právě tady se fantazie analytika o sobě propojuje s další fantazií.

Pacient, kterého ke svému snění potřebujeme

Fantazie o sobě jako analytikovi totiž obsahuje také fantazii o pacientovi, vedle

něhož můžeme být právě takovým analytikem.

Henry F. Smith ve studii The Analyst’s Fantasy of the Ideal Patient upozorňuje na

představu ideálního pacienta, kterou si analytici mohou nést, aniž by si ji plně

uvědomovali.

Jak by měl pacient volně asociovat.

Jak by měl reagovat na interpretace.

Jak motivovaný by měl být.

Jak introspektivní.

Jak dobře by měl snášet frustraci.

Někdo má rád pacienta, který přemýšlí.

Jiný toho, který cítí.

Někoho těší živé asociace a hravost.

Jiný důvěřuje tichu, pomalosti a dlouhému nevědění.

Možná je opravdu tolik ideálních pacientů jako analytiků.

A jistě, že ideální pacient je právě tím pacientem, vedle něhož se analytik může cítit

jako dobrý analytik.

Pacient přijímá interpretace – já jsem analytik, který rozumí.

Pacient se otevírá – já jsem analytik, kterému lze důvěřovat.

Pacient se mění – já jsem analytik, jehož práce léčí.

Pacient mě potřebuje – já mám co dát.

Tím vzniká dvojice fantazií, které se navzájem podpírají.

A potom přijde skutečný pacient.

Mlčí.

Chodí pozdě.

Na naši skvělou interpretaci řekne hmmm

Vrací se znovu a znovu k tématům, která my sami už považujeme za zpracovaná

nejmíň půl roku.

A v analytikovi se objeví frustrace.

Kdyby opravdu chtěl změnu, pracoval by jinak.

Tento pacient není dostatečně analyzovatelný.

Někdy může být takový závěr samozřejmě oprávněný.

Jindy ale možná pacient jen odmítá obsadit místo, které jsme mu ve svém snění

přidělili. Nabízí nám jinou hru, jinou roli… už ne tak zalitou sluncem, ale mnohem

pravdivější…

A škoda nevidět tu možnost skutečně zajímavá práce.

O čem sníme, když sníme o uzdravení

A jestliže máme fantazii o sobě a o pacientovi, máme také fantazii o tom, kam by

náš společný příběh měl vést.

Co vlastně považujeme za psychické zdraví?

Autonomii?

Schopnost intimity?

Emoční otevřenost?

Schopnost vytvářet stabilní vztahy?

Tolerovat ambivalenci a nejistotu?

Přijmout vlastní nevědomé touhy?

Autenticky žít podle vlastních hodnot?

Žádná z těchto představ nemusí být chybná., jen bychom měli mít na paměti, že

jsou to naše hodnoty.

Naše představy.

A do jisté míry naše snění o tom, jak by měl vypadat dobrý život.

Amy Schaffer v souvislosti s kurativními fantaziemi analytika upozorňuje, že

analytici mohou mít silné a často nevědomé představy o tom, co je léčivé. Ty mohou

souviset i s motivacemi, které nás k profesi přivedly, a nemusí zmizet ani vlastní

analýzou nebo výcvikem.

Fantazie analytika o sobě, o ideálním pacientovi a o cíli léčby tedy nejsou tři

oddělené věci. Patří dohromady a společně zamezují prožívání negativního pólu

společné zkušenosti, zkušenosti špatného prsu, agrese, zlosti, frustrace.

právě tady získává analytikovo snění největší moc.

Ne když si představí podivný obraz.

Ale když už vůbec netuší, že sní.

Když své představy začne považovat jednoduše za realitu.

Jak poznat, že snění získává příliš velkou moc?

Myslím, že ve chvíli, kdy přestáváme být zvědaví.

Když už nečekáme, co pacient přinese, ale čekáme, že potvrdí příběh, který se

vytvořil v naší mysli.

Může nás na to upozornit zvláštní naléhavost.

Potřeba pacienta přesvědčit.

Znovu interpretovat.

Zachránit ho.

Někam ho posunout.

Ale také podráždění, zklamání nebo pocit vlastního selhání, když se tím směrem

nevydá.

Nuda.

Netrpělivost.

Nebo naopak překvapivě silná úleva, když pacient konečně řekne něco, co

potvrzuje naši hypotézu.

Užitečná pak může být docela jednoduchá otázka:

Co očekávám, že se má stát?

A hned za ní druhá:

Co prožívám, když se to nestane?

A možná ještě třetí:

Co potřebuji tomuto pacientovi dát – a proč je pro mě tak důležité, aby to přijal?

Podle moderních analytických teorií totiž jde o to, že fantazie není jen obraz, je to

scéna, na níž jsou rozdělené role.

Někdo dává.

Někdo přijímá.

Tady je podle mě další užitečná psychoanalytická myšlenka.

Laplanche a Pontalis upozorňují, že fantazie není zajímavá jen svým obsahem – tím,

o čem člověk sní, ale rozdělením rolí.

Je to především

Někdo se dívá.

Někdo je obdivován.

Někdo opouští.

Někdo čeká.

Někdo zachraňuje.

Když například člověk fantazíruje:

Jednou všichni poznají, co ve mně je,

nemusí nás zajímat jen jeho touha po úspěchu.

Kdo jsou například ti „všichni“v této scéně?

Co mají pocítit, až jeho hodnotu konečně poznají?

Obdiv?

Lítost?

Stud? Jsou to jeho emoce?

A najednou může být zřejmé, že fantazie o úspěchu je zároveň fantazií o pohledu

druhého, o odčinění ponížení nebo o triumfu nad někým, kdo neviděl.

Fantazie tedy není jen příběhem o tom, co si přejeme.

Je také určitým předivem vztahu: kdo komu co dělá, kdo koho potřebuje, kdo se

dívá, kdo čeká, kdo něco smí chtít a jakou pozici v této scéně potřebuje zaujmout

subjekt.

A analytik snící o své kvalitě přiděluje pacientovi komplementární roli. Ta pro něj

může velmi limitující.

Možná vás napadá, jestli může analytikovo snění tak snadno zkreslovat jeho

pohled, nebylo by nejlepší nesnít?

Držet se faktů?

Poslouchat pacienta a vlastní fantazie nechat pokud možno stranou.

Jenže tím bychom z analytické situace vykuchali život.

Problém totiž není v tom, že analytik fantazíruje. Problém nastává ve chvíli, kdy

svou fantazii přestane vnímat jako fantazii – jako něco dočasného, pohyblivého, co

se může proměnit – a začne ji považovat za popis skutečnosti.

Možná tedy nepotřebujeme méně snít.

Potřebujeme snít méně jistě.

A tady se mi vybavuje Winnicott.

Analytická práce potřebuje imaginaci právě proto, že potřebuje schopnost hrát si.

Hrát si s významy, zkoušet různé perspektivy, chvíli něčemu věřit a vzápětí to být

schopný opustit. Nechat vzniknout obraz, asociaci nebo hypotézu, aniž bychom z ní

okamžitě udělali pravdu o pacientovi.

Možná právě tak bychom mohli zacházet i s fantazií analytika.

Neptat se příliš rychle:

Je pravdivá, nebo nepravdivá?

Spíš:

Proč se objevila právě teď?

Co otevírá?

S čím se spojuje?

A co se s ní stane, když ji ještě chvíli nechám být?

Fantazie pak není verdiktem.

Je rozehranou možností.

Protože naštěstí během analytické hodiny naše mysl nedělá jen to, že poslouchá,

třídí informace a formuluje hypotézy. Pokud je dostatečně otevřená, nechává se

pacientem také nějak zasáhnout. Něco v ní začíná vznikat ještě dřív, než přesně

víme, co to znamená.

Jako posledního z klasiků si pozvu na pomoc Biona a jeho pojem reverie, který

původně rozvíjí ve vztahu dítěte a matky. Dalo by se velmi zjednodušeně říct, že dítě

někdy potřebuje druhého člověka, aby za něj na chvíli udělal kus psychické práce.

I pacient v analýze přináší něco, co ještě neumí zpracovat.

Napětí.

Tlak.

Prázdno.

Zmatek.

Něco nezformovaného.

Může přinášet i zkušenost, která ještě myšlenkou není.

A analytikova mysl na ni někdy odpoví obrazem.

Tělesným pocitem.

Vzpomínkou.

Fantazií.

Útržkem příběhu.

Nebo něčím, co sotva dokážeme pojmenovat.

V tomto smyslu není snění analytika jen komentářem k pacientově psychice.

Je součástí prostoru, v němž něco, co dosud nemělo reprezentaci, může začít

reprezentaci získávat.

A právě tady se ukazuje rozdíl mezi fantazií, která analytický prostor uzavírá, a

fantazií, která jej otevírá.

Ta první říká:

Už vím, kdo jsi.

Ta druhá spíš:

Tohle se mi při tobě děje. Co by to mohlo znamenat?

První rozdává role.

Druhá si s nimi ještě může hrát.

První hledá potvrzení.

Druhá čeká na překvapení.

Já například v dobrém analytickém rozpoložení mívám hodně obrazových představ.

Někdy vidím pacienta vrostlého na svém místě kořeny.

Jindy unášeného vodou.

Někdy si představuji, jak vypadal jako dítě.

Občas vidím jeho matku, přestože jsem ji nikdy neviděla.

Někdy dokonce docela přesně vím, jaký má účes.

To samozřejmě neznamená, že jsem právě odhalila pravdu o pacientovi.

A už vůbec ne, že bych mu měla okamžitě oznámit, co jsem viděla.

To, že je něco analytickým materiálem, ještě neznamená, že je to interpretace.

Naše mysl není průhledná tabule, ke které má pacient automaticky přístup.

Fantazie nejprve potřebuje nějaký čas pobýt v analytikovi.

Porovnána s tím, co se děje mezi námi.

Často si například nějaké výjevy kreslím na okraj poznámek a pak je s úžasem

zkoumám. Dřív jsem se za to sama před sebou trochu styděla. Brala jsem to jako

známku, že nejsem na pacienta dost soustředěná.

Postupně jsem to začala vidět skoro opačně. Teď mne trápí, když si při hodině nic

nenakreslím.

Když se mi dobře pracuje, část mé pozornosti poslouchá a část sní.

Někdo má v mých poznámkách kořeny.

Někdo plave.

Někdo je několik hodin po sobě velrybou.

A výhodou kresby je mimo jiné to, že na rozdíl od interpretace nikam nespěchá.

Můžu se k ní po hodině vrátit.

Můžu ji porovnat s kresbami z minulých sezení.

A když zjistím, že jsem ten den kreslila velryby úplně u všech, její klinický význam

poněkud poklesne. Ale někdy patří jen do jednoho příběhu.

Pacient přitom vůbec nemusí vědět, že jsem ho posledních šest sezení kreslila jako

velrybu.

pokud ten obraz nějak přežije moje pochybnosti a začne se spojovat s tím, co se

mezi námi opakovaně děje, spíš mu jednou řeknu:

Zdá se mi, že když se přiblížíme k něčemu důležitému, jako byste potřeboval rychle

zmizet do prostoru, kde na vás nikdo nemůže dosáhnout.

A pak jsou samozřejmě chvíle, kdy se v mé mysli neděje vůbec nic tak vznešeně

analytického.

Napadne mě, že má pacient hezký svetr.

Že bych měla koupit mléko.

Že venku někdo neumí zaparkovat.

A tady je pro mě úlevný Ogden, pardon, ještě jeden velikán…který pojem reverie

rozšiřuje právě i na takové zdánlivě soukromé, všední a nesouvisející mentální

události.

Protože někdy pacient řekne jednu větu – a já s překvapením zjistím, že moje údajná

mentální odbočka najednou někam patří.

A jindy samozřejmě nepatří nikam.

Moje mysl mi nehlásí:

Pozor, právě vzniká klinicky relevantní fantazie.

Stejně jako mi nehlásí:

Pozor, následujících sedm vteřin je pouze vaše neurotická produkce a s pacientem

nemá nic společného.

To by bylo praktické.

Místo toho dostávám všechno dohromady.

Pacienta.

Sebe.

Vzpomínku.

Tělesný pocit.

Něco, co jsem četla včera večer.

Něco, co jsem si myslela před dvaceti lety. Nebo silonkové ponožky…

A proto nemá smysl bádat, odkud naše fantazie pochází.

Spíš ji nějakou dobu unést v nevědění.

Reverie, která pomáhá myslet, rozšiřuje prostor.

Reverie, které se analytik příliš rychle zmocní, ho může uzavřít.

A tím se vlastně vracím úplně na začátek.

Protože někdy stačí maličkost.

Třeba silonkové ponožky.

A příběh už běží.

Přísná žena.

Pravidla.

Můj pozdní příchod.

Moje potřeba být přívětivá a spolehlivá.

Její péče o druhé.

Moje očekávání, že bude pečovat i o matku.

Moje zklamání, že tomu tak není.

Můj nárok na ni.

Na sebe.

Její nárok na sebe.

Na mě?

Její úsměv.

Moje úleva.

A hned potom úzkost z toho, co všechno ode mě bude chtít.

Kdo v tom příběhu bude dávat?

Kdo přijímat?

Kdo posuzovat?

Kdo musí být hodný?

Kdo má právo něco potřebovat?

A kdo má potřeby druhého vydržet?

Jedny ponožky a tolik otázek

To všechno vzniklo během jediného setkání.

A pořád nevím, kolik z toho bylo moje.

Kolik její. Ale už je to společné.

A bude mi potěšením tomu víc porozumět.