Nevědomé fantazie v PSA a intervence tarapeuta (PhDr. Slavoj Titl)

V tomto referátu se chci zabývat spektrem různých nevědomých fantazií a tím jak s nimi můžeme v terapii pracovat. Chci vám ukázat, že psychoanalýza dnes již není jen „talking therapy“, že psychoanalýza není tím co se děje (interakcí) mezi analytikem a jeho pacientem, ale spíše tím co se děje v mysli terapeuta.

V práci S. Freuda najdeme začátek mnoha přístupů, které terapeutům měly pomoci rozumět komplexnímu, složitému materiálu z psychoanalytické sese. Nejsou to jen známé „modely mysli“, teorie psychosexuálního vývoje a oidipský vývoj, teorie narcismu, smysl a funkce obran, atd., ale otevřel také cestu k zájmu o nevědomé fantazie. Byl to především popis komplexu oidipských fantazií a s tím souvisících infantilních sexuálních teorií- fantazií malého dítěte o tom, jak se rodí děti, fantazií o kastrujícím otci, o matce, která nedala dívce penis atd. později to byly popisy fantazií orálních a análních a později i narcistických. Analytici objevovali, jak nevědomé fantazie určují dospělý život, vztahy, jak ruší dospělou sexualitu a jak se projevují v přenosu. Pozdější analytici ale přidali nové pohledy na fantazie a jejich porozumění.

O povaze velmi raných primárních fantazií se vedly vášnivé diskuse. Anna Freudová zpochybňovala tvrzení Melanie Kleinové, že dítě má koherentní fantazie (fantasy) o objektu již od raného věku. Podle Anny Freudové se kojenec kognitivně vyvíjí tak, že si vytváří reprezentace reality a objektů v ní postupně, ale tyto reprezentace se spojují ve smysluplné, motivující fantazie až v pozdějších fázích vývoje.

Kleiniánští psychoanalytici vnesli do teorie důležitý rozměr- nevědomí je pro ně mentální reprezentací instinktů, ale je vztažené k objektům, je fantazií o vztazích s objekty. Zavedli také rozlišování mezi velmi rannými fantaziemi- fantasy a pozdějšími strukturovanějšími infantilními fantaziemi. Kleinová obhatila psychoanalytické poznání o nevědomé fantazie (fantasy) z velmi raného období vývoje dítěte- ve vztahu k prsu („part object“ matky) touhy vlastnit prs, vyžrat ho, zničit prs, ovládat prs, fantazie závisti prsu, chamtivosti atd. Poukázala na důležitost nevědomých fantazií a afektů ohrožení, na které reagují a produkují. Poukázala na primitivní obrany (mám raději pojem sebeochrany), kterými se nezralá mysl pokouší chránit před dezintegrací a toto ohrožení eliminovat.

Kleinová a její pokračovatelé poukázali na důležitost porozumění nevědomým fantaziím/fantasy, které vytváří základní paradigmata podle nichž funguje i mysl dospělých lidí. Ukázali také to, že dřívější fantazie jsou v pozdějším vývoji překryty a přepracovány, někdy někdy obranně zakryty- převrstveny novými fantaziemi, někdy reflektovány a v lepším případě i odtruchleny jako iluze, spíše než aby definitivně zmizely. Proto i zralí lidé fungující v depresivní pozici mohou někdy regredovat k infantilním pocitům ohrožení a iracionálním vírám, které je mají ochránit (paranoidně schizoidní pozice).

Heinz Kohut a jeho následovníci popsali novou důležitou dimenzi prožitků- narcistické fantazie týkající se vztahu k sobě, ke svému tělu. Fantazie o hodnotě, a nedokonalosti, důstojnosti a pohrdání a bezcennosti s nenávistí ke svému nedokonalému já. O pohrdání nedokonalými druhými a narcistickém zranění. Fantazie o nároku na bezmeznou empatii a o self-objektních vztazích atd.

Egopsychologové popsali fantazie týkající se symbiozy, separace- individuace a příslušné vztahy k objektům. Fantazie o zničení objektu, splývání, podpůrných objektech atd.

Psychoanalytická léčba trvá většinou dlouho a je náročná pro pacienta i terapeuta. Oba prochází různými regresivními stavy a pacient i terapeut zažívají různé fantazie, které ovlivňují vztah mezi nimi a tím i terapeutickou práci. Pacientovy fantazie vycházejí z různých stavů mysli a odrážejí také různé úrovně fungování.

V této přednášce chci ukázat výhodnost a proměnlivost práce s nevědomými fantaziemi, protože ty vytváří nevědomé paradigma podle kterého lidská mysl fuguje a naše fantazie řídí náš život. Porozumění a uvědomění fantazijního paradigmatu pomáhá terapii, pomáhá pacientovi uvědomit si čeho se děsí, v co doufá a jakými způsoby se toho pokouší dosáhnout. Uvědomění umožňuje konfrontaci s realitou a ta proměňuje dřívější infantilní fantazii na iluzi, kterou je možné odtruchlit. Dřívější fantazie se neztrácí, ale je integrovaná do sítě našich zralejších potřeb a zájmů. S odtruchlenou fantazií si pacient může „hrát“, protože získává nadhled. Už není hnán svou nevědomou infantilní, nutkavou fantazií. Odtruchlené fantazie nás dělají bohatšími, protože nás spojují s nevědomím a umožňují humor, kreativitu a moudrost, přijetí nedokonalosti sebe a světa. Pokud jsou ale nepřijaté, zahánějí nás do pocitů studu a viny a života v „úkrytu“(Steiner,2018), prožitku prázdnoty a nenaplněnosti a jejich agování ve vztazích a někdy i poruchy identity.

Když naslouchám pacientovi, často se ptám sám sebe- Jaké myšlenky (fantazie) řídí život tohoto člověka ? Co ode mě/od terapie očekává ? Čeho se děsí, aby se mu nestalo ? O čem hovořil v dnešní hodině, nebo jaké fantazie dnes odehrával? Jaké společné fantazie spolu my dva odehráváme ? Umím jeho fantazie formulovat za něj v „ich formě“ ? Zdá se mi výhodné občas se „postavit do bot“ svého pacienta a zkusit za něj v duchu formulovat jeho myšlenky. Říci si (v duchu) za něj- „Děsím se aby se nestalo….doufám, že v terapii se stane… doufám, že ty uděláš…nevěřím ti, protože…atp. Formulovat své porozumění v „ich“ formě je něco úplně jiného, než hovořit za pacienta ve 2.osobě, nebo dokonce neosobním metapsychologickým jazykem, který nepatří do terapie, ale patří do komunikace s kolegy.

Považuji za důležité, aby se psychoanalytik při své práci uměl vztahovat k různým „řádům“ nevědomých fantazií (Titl, 2025), které jsou kořenem vědomého prožívání. Měl by umět porozumět a komunikovat s pacientovými fantaziemi na té funkční úrovni ze které pacient cosi komunikuje (úmyslně se vyhýbám slovu „hovoří“, protože někdy- když jde o prverbální fantazie- může jít o regresivní protojazyk- zpěv, skučení, řvaní, bolesti, chození po pracovně, atd.).

Z tohoto důvodu považuji za užitečné rozlišovat 6 řádů fantazií. Jsem přesvědčen, že s každým fantazijním řádem by měl psychoanalytik pracovat jiným způsobem, protože každý řád fantazií se liší podle zdroje, vývojové úrovně a strukturou primárního procesu a jinak působí i ve vztahu/přenosu.

ŠEST ŘÁDŮ FANTAZIÍ:

I. Vědomé snění

II. Nevědomé fantazie zpracovávající vrozené, evolučně předávané instinkty a fylogeneticky zakotvené „zkušenosti“.

III. Preverbální zkušenosti, traumatické zážitky a jejich nevědomé zpracování.

IV. „Freudiánské nevědomí“- vytěsněné fantazie.

V. Intersubjektivní nevědomí- fantazie „v poli mezi“ subjektivitami (přenosové a protipřenosové fantazie).

VI. Fantazijní zpracování transgeneračních traumatických zkušeností a nevědomých adaptačních strategií předávaných v rodinných liniích.

VĚDOMÉ FANTAZIE. Denním sněním se pokoušíme uniknout přetěžké, frustrující realitě, vybít pudové frustrace a zklamání, kompenzovat pocity prohry a ponížení, obohatit si život fantazijní hrou, atd. Vědomé fantazie i sny jsou ale vždy zobrazením hlubších nevědomých fantazií. Je to vrcholek ledovce, jehož nejdůležitější, určující část je pod hadinou uvědomění (bez verbální kathexe).

TERAPIE: Psychoanalytik naslouchá a vytváří pro pacienta dosti bezpečné, akceptující prostředí, aby byl pacient motivován své fantazie s analytikem sdílet. Podporuje procesy zvědavosti a sebereflexe a v duchu se zamýšlí nad nevědomým zdrojem vědomých fantazií, nebo snů pacienta. Příliš rychlá interperetace nevědomého zdroje, bere pacientovi iniciativu, zabraňuje zvědavosti na nevědomé zdroje. Terapeut by si měl nejprve v duchu položit základní otázky (a teprve, když je sám prosnil, položit je pacientovi): O čem ten člověk sní nevědomě, když vědomě sní o tomto…? Jaké nevědomé trápení se snaží vyřešit svým sněním ? Co mi chce sdělit ? Jak mě chce ovlivnit a jakou fantazii mi chce indukovat, vnutit ? K čemu mě chce svést ? Jaké svoje ohrožení se mnou testuje, když mi říká tyto své fantazie/ sny ? Jaké fantazie má o mě ?

Ve společnosti je vědomá fantazie, humor, hra i umění potřebné a uzdravující, protože hrají podobnou roli jako psychoanalytik v terapii. Pomáhají kontejnovat a prosnít neprosněné (Ogden,T. 2009) oblasti života společnosti, nebo velkých skupin lidí. Umožňují oživit umrtvené touhy, zbavit se napětí z nutnosti kontrolovat a vytěsňovat, protože sublimace učinila vytěsněné přijatelným.

Př. 1.: Hraniční pacient, který se dozvěděl, že rád cestuji do exotických zemí, navrhuje, že bych ho mohl doprovázet do exotické země kam se za nedlouho s manželkou chystá a po cestě bych je mohl analyzovat.

Vnímám jak je to svůdné hodinu denně analyzovat a pak si užívat u moře, cestovat a ještě za to být placen. Vyvolává ve mě vzpomínku na Jiránkův vtip, kde analytik s doutníkem v ústech leží v posteli mezi partnery a oba je objímá. V duchu si nechávám jít fantazie…Jaké nevědomé fantazie vedou pacienta k takové nabídce ? Mám být tím, kdo manžele spojí a překoná jejich konfliktní pocity ? Mám být maminkou, která o něj bude pečovat a vyloučí tím strach ze separace ode mně ? Testuje mě, jestli mám hanice a tudíž mi může důvěřovat a nejsem stejně omnipotentní jako on ? Nebo ho mám svou přítomností chránit před jeho ženou/matkou aby jí nemusel podléhat?

Nahlas podněcuji pacienta, aby mi o své nabídce/fantazii, řekl něco více. Jak by si takový výlet a moji práci představoval ? Ptám se na detaily jeho představy. Co bych tam měl dělat, kdo by mě platil a za co, jaká bych měl práva a autonomii. Jeho fantazii postupně vykreslujeme a společně formulujeme v „ich“ formě. („Přál bych si aby to bylo….“). Jak jeho vědomá fantazie získává jasnější obrysy a barvy, dostává se do konfrontace s realitou. S jeho fantazií si hrajeme jako s přáním, které se proměňuje na iluzi, která má řešit jeho hlubší nevědomé frustrace a úzkosti. Postupně se tak otevírají fantazie Anevědomé o kterých je obtížné hovořit a vyžadují odlišný terapeutický přístup.

ARCHETYPÁLNÍ/VROZENÉ FANTAZIE jsou fantazie, které jsou nevědomou reprezentací instinktů a evolučních zkušeností homo sapiens a i starších předků člověka.

Tradičně se tímto tématem zabýval C.G.Jung jako archetypy (název jsem si od něj vypůjčil), ale chápal je -podle mne- příliš duchovně a nejasně.

Mě osobně je bližší přírodovědecké/neurovědecké pojetí (Solms, 2018) Tyto vrozené fantazie (a k nim příslušné afekty). Nejsou uloženy (v tzv. deklarativní paměti) jako vzpomínky na fakta a sémantické vzpomínky, ale v tzv. implicitní paměti a proto není možné si na ně jednoduše vzpomenout, ale promítají se do pojetí světa a vztahů. Je možné je jen prožívat- jako úzkost, touhu, nutkání, nebo odehrávat (agovat)– jednat podle nich, nebo nevědomě fyziologicky reagovat. Tyto fantazie se týkají především potřeby vztahu, sexuality a boje o život při ohrožení základních potřeb. Patří sem např. strach z výšky, z hadů; to, že lidé si v restauraci sedají ke vzdálené stěně a čelem ke vchodu, aby měli kontrolu nad možným nebezpečím přicházejícím od vchodu, atd. Projevují se ale také charakteristickým zpracováním grafického prostoru (budoucnost je v pravo, minulost vlevo; duchovnost a naděje v horní části, peklo a zlo je zobrazováno dole a tmavými barvami, idealizované a svaté je spojováno se světlem- vycházejícím slucem (Bůh Ré); nadřazené osoby jako veliké- rodiče jako obři, atd.)., použitím barev (viz. Luscherův test), apod. Ale také zvuky- uklidňující zvuk srdce, moře a také zvuky hinduistických manter (např. ÓM) atd.

Pro nás psychoanalytiky je důležité, že dítě hned po narození instinktivně vyhledává matčin prs jako dobro, které ho udrží při životě, jako by nějak „rozumělo“ situaci. Instinkt hledání prsu- matky, vztahu; obrazy dobrého a zlého prsu (který nedává mléko); fantazie o ráji jako vzpomínky na stav před oddělením se od matky a uvědoměním si reality; strach ze tmy, jako strach z ohrožení predátory; „znalost“ penisu a vaginy, dělohy (lůna), která umožňuje sexuální reprodukci (symboly penisu a vaginy můžeme najít ve všech kulturách a různých uměleckych projevech), Otce a Matky při pohlavním styku (sochy zobrazující mužský a ženský princip-Job Jum a Šakti- Šiva,nebo abstraktní jin a jang), atd.

Lidé se stabilní identitou je vnímají jako přirozené, samozřejmé. Jsme-li v souladu s archetypálními fantaziemi, cítíme se bezpečně, příjemně a pozitivně to působí i na naše fyziologické procesy. Příroda, naslouchání vodopádu, objetí s milovanými lidmi atp. má pozitivní zdravotní účinky. Nesoulad s přirozeným řádem (archetypů) způsobuje nepříjemné prožitky, nebo i nemoc. Vzdor proti přirozenému řádu bývá spojen s poruchou identity a různými formami trápení. Archetypální zkušenosti a fantazie se zobrazují ve všech ostatních fantaziích.

TERAPIE: Rodiče dobře vědí jak pomáhá, když dětem čtou klasické pohádky a mytologické příběhy. V těchto příbězích je v symbolické formě koncentrovaná evoluční lidská zkušenost se světem, vztahy a vnitřními konflikty a také jejich řešením. Naše/dětské nevědomí chápe symbolické příběhy a učí se z nich. Je to charakteristické pro Jungiánské terapie, že komunikují s pacientem tím, že jeho fantazie amplifikují a obohacují mytologickými příběhy (archetypálními fantaziemi), protože ty oslovují nevědomí aniž by musely být racionálně vysvělovány, nebo interpretovány. Jejich „vysvětlování“ je spíše oslabuje.

Terapeut se především musí opřít o své vlastní pocity. O vlastní identitu. Některé věci prostě cítíme jako přirozené, zdravé a prospěšné a jiné jako nepřirozené, lživé, perverzní. Je to součástí naší zdravé identity. Manická, omnipotentní vzpoura proti přirozenému (vrozeným fantaziím) je typická pro hraniční, narcistické a perverzní pacienty, kteří se pokouší dokázat, že svět ( matka a otec) se mají podřídit jejich přáním; že si všechno mohou zvolit a kontrolovat. Že svět-(rodiče) budou a musí prožívat i jednat podle toho co si zamanou.

Např.psychopatičtí pacienti a perverzní a také někteří hraniční pacienti neprožívají přirozený soucit s trpícími, vyzvedávají svou bezostyšnost v situacích kde se většina lidí přirozeně stydí, neprožívají potřebu blízkosti a lásky („zdánlivá nevztažnost“ podle Godberga a Cohena), bojují proti hierarchii ve společnosti a nezralost vydávají za zralost, popírají důležitost psychologických hranic a rozdíly mezi pohlavími a generacemi, a svá biologická určení a limity. Drží se tedy sebeochranné fantazie (Self chránící), že jsou tak mocní a vyjimeční, že se jich „obyčejné“- přirozené pocity netýkají, nebo nás přesvědčují, že nic evolučně vrozeného a přirozeného neexistuje. Přesvědčují sebe i druhé, že vše je jen jejich (omnipotentní) volbou a vše je možné dekonstruovat- análně rozložit a smíchat podle okamžitých potřeb.

Interpretace je v takových případech většinou nemožná, protože pacient by ji prožíval jako ohrožení celého Self, jako urážku, ponížení, znehodnocení. Vyžadují od druhých (analytika) validizaci, ne interpretaci. Potvrzení, že jsou v pořádku, případně, že jsou skvělí a vyjimeční, protože v hloubi cítí velikou pochybnost, kterou se pokoušejí popřít. Terapeut, aby mohl pokračovat v terapii, potřebuje si zachovat vlastní hranice a smysl pro význam a důležitost těchto archetypálních fantazií a nesmí se nechat vtáhnout do odehrávání omnipotence. Znalost pohádek, mýtů, náboženských příběhů a jiných vytvorů různých kultur mu může pomoci k porozumění i ke komunikaci s pacientem.

Někteří terapeuti ve snaze udržet si pacienta, nezranit, neurazit, nezklamat, nebo aby získali pocit, že jsou vyjimečně respektující, korektní a moderní, se vzdávají vlastní identity a nechají se vtáhnout do odehrávání, nebo předstírání „souladu“ tím, že validizují pacientovu obrannou konstrukci, jakoby byla projevem (odlišné) zralosti, takto ale poškozují pacienta a korumpují vlastní identitu. Právě tím také pacienta ztrácejí.

Terapeutovy vlastní hranice (jeho identita) a trpělivé udržování hranic terapeutické práce se propisují do terapeutického procesu reverie postupně a téměř neviditelně, aniž by terapeut musel- verbálně- interpretovat. Vstupují do procesu, aniž by byly slovně formulovány, prostě tím, že terapeut zůstává sám sebou (v souladu s vnitřním řádem vrozených fantazií a afektů a přitom zůstává vstřícný a se zájmem se neustále snaží chápat fantazie pacienta a jeho sebeochranné potřeby. Podobně jako dobrá matka stabilně pečuje o své dítě podle své empatie a vědomí co její dítě potřebuje pro své zrání a zdravý život i když dítě pláče, zuří, nebo ji vztekle napadá a odmítá. Neuspokojuje okamžité potřeby dítěte, neinterpretuje, nevysvětluje, neobhajuje se, ale jedná stabilně podle svého zralého chápání co bude pro zrání dítěte nejvhodnější.

Terapeut může v pozdějších fázích poukazovat na to, jak vzpora proti řádu (archetypálním, vrozeným fantaziím) vede u pacienta k utrpení.

PREVERBÁLNÍ FANTAZIE (preoidipální) se utvořily před osvojením jazyka jako pokus zpracovat nějaké trauma, deprivace, velmi ohrožující situace.Pocházejí tedy z doby, kdy jsme ještě nerozlišovali mezi já a ty, mezi libidinozním a agresivním, mezi vnějším a vnitřním, atd. (viz. Matte Blanco, 1988).

Někteří analytici hovoří o dítěti až když se narodilo, jakoby před narozením neexistovalo. Z výzkumů ale víme, že plod/dítě v posledních měsících těhotenství je už schopno rozlišovat hlasy rodičů, je schopno se učit, každá matka ví, že plod reaguje na její nálady a většina matek si s dítětem v posledních měsících také povídá a vědí, že to může mít na dítě uklidňující efekt. Je pravděpodobné, že na plod působí i to, jaký vztah k němu matka (vědomě i nevědomě) má. Miluje ho ? Těší se na ně ? Matka nenávidí svoje budoucí dítě (třeba nevědomě)? Přeje si (třeba nevědomě) potrat ? Nenávidí pohlaví svého dítěte ? Jaké fantazie si (hypoteticky) takové dítě vytvořilo ? Zatím nemáme odpovědi na to, jak ovlivňují život tyto nejrannější zkušenosti. Domnívám se ale, že odtud mohou plynout některé vážné deprese, poruchy identity (např. poruchy sexuální identity).

Nejsme schopni si vzpomenout ani na prožitky z porodu. Dusilo se dítě ? Narodilo se císařským řezem? Nebo se dítě narodilo předčasně? Bylo v inkubátoru? Jaké mělo po porodu kontakty s matkou a jakou mělo péči? Zažilo další bolestivé lékařské zákroky, nebo dokonce týrání ? Nemůžeme pamatovat na to, jak jsme byli v prvních měsících krmeni, jak nás hladili, koupali, na bolestivé lékařské zákroky, jak probíhal attachement a ranné separační zkušenosti. Tyto zkušenosti jsou ale nějak zaznamenány a fantazijně (ovšem nevědomě) zpracovány. Dítě se snaží takovým situacím porozumět věku přiměřeným způsobem. Vypovídá o nich tělo, základní postoj ke světu (je svět/matka dobrý a bezpečný, nebo zlý a nebezpečný), různá základní přesvědčení a víry, které se v psychoanalýze propisují do celkového přenosu . Jak takové situace mohlo dítě prožívat a jaké fantazie o matce a světě si mohlo odnést do života? Možná to byla fantazie, že je mateřský uklidňující dotyk nedosažitelný jinak, než skrze bolestivou kožní afekci, nebo že je třeba nic nechtít a jen pasivně čekat.

Britský psychoanalytik Roger Money-Kyrle velmi výstižně jmenuje tři základní fakta života, která dospělý člověk musí přijmout, aby mohl být považován za zralého:

„Pochopení a přijetí prsu jako nanejvýše dobrého objektu, pochopení a přijetí rodičovského pohlavního styku jako nanejvýše kreativního aktu a pochopení a přijetí nevyhnutelnosti času, a nakonec i smrti“ (Money-Kyrle, 1971, s. 443).

TERAPIE:

Je nesprávné a neempatické fantazie tohoto řádu (preverbální- preoidipské) interpretovat optikou triangularity, oidipského období, nebo jako projevy sexuálního, či agresivního pudu. Agresivní, nebo nekontrolovaně sexuální projevy pacienta jsou důsledkem ohrožení dezintegrací. Pacient takové interpretace někdy přijme v rámci pokusu o falešné přizpůsobení a rychlou, ale neautentickou adaptaci. I když pacient někdy hovoří řečí zdánlivě zralejší, ve skutečnosti řeší otázky bazálního bezpečí, strach z rozpadu při nepřítomnosti stabilního vnějšího objektu, orálního uspokojení, separace apod.

Kleiniánští analytici uvedli mnoho fantazií z preverbálního období- především orálních fantazií- o dobrém a zlém prsu, o vzteku na prs, který nedává; o věčně hladovém dítěti (viz. pohádka o Otesánkovi); o závisti prsu, který má mléko, ale nedává; o kontrole prsu (Hrnečku vař!) a útoku na prs, atd. Američtí egoanalytici nás obohatili o fantazie symbiotické a separační (např. že dítě zničí matku, bude-li se separovat); o fantazie o dokonalé podpůrné/symbiotické matce, která vyplní každé přání dítěte aniž by je vyslovilo. Ty se zobrazují v hledání dokonalého funkcionálního objektu.

Warren Kinston a Jonathan Cohen (1988) nehovoří o fantaziích, ale o psychických stavech a doporučují si všímat tzv. „pokličky nad dírou“. „Díra“ je pro ně děsivým a život ohrožujícím psychckým stavem, pro který pacient nemá reprezenace- nerozumí sám sobě ani světu. Aby byla analýza dobře ukončena, pacient by se do tohoto stavu měl dostat. Analytik má v tomto stavu pomáhat pacientovi tím, že udržuje stabilní vztah a vytváří aktivně jakési „lešení“- tím, že se pokouší formulovat různé fantazie o tom, co by pacient mohl prožívat.

Václav Mikota v článku Rekonstrukce heroejských řešení v analyzách hraničních pacientů (1985,2002) doporučuje sebeochranné (fantazijní) adaptace, které si pacient vytvořil v ranném dětství, aby mu pomohly některé situace přežít, docenit jako heroické akty- potřebné a nutné v určité ranné vývojové etapě při pokusu zvládnout neúnosnou situaci. „Nadané“ dítě je zvládlo s nadějí, že jednou za to, co obětovalo a vydrželo, bude vyjimečně oceněno a získá to, co „obyčejní smrtelníci“ nedostanou. Jednou přijde veliká odměna, kvůli které stojí za to lecos obětovat (vztahy, sexualitu, děti, zdraví…)- vzpomeňme např. na příběhy svatých mučedníků .

Př.: Supervizand přichází zklamaný, protože terapie jeho pacientky se nedaří, ačkoli se snaží interpretovat různé aspekty jejího truchlivého života. Pacientka je i v téměř 40 letech závislá na matce, které slouží jako kontejner jejích nekonečných úzkostí. Takto slouží ale i dalším členům široké rodiny. Bere si na sebe dluhy druhých lidí a na svůj život „nemá čas“. Supervizand se snaží ukázat pacientce jak je neseparovaná, masochistická, jak „za tím je veliká agresivita, které se brání“, jak sama „používá druhé jako selfobjekty, aby jí oceňovali a podporovali. Nic nepomáhá a pacientka se možná chystá z terapie odejít, protože „terapeut jí nerozumí“. Teprve když supervizand/terapeut zaujme odlišný pohled (místo aby upozorňoval na pacientčiny deficity) začne pacientce ukazovat její heroické sebeobětování s nadějí, že za to jednou bude úžasně oceněna a verbalizuje její nevědomou fantazii, že je vyjímečně schopná se pro matku a rodinu obětovat, protože doufá ve velikou odměnu. Začíná mít pacientka pocit porozumění a je možné s ní postupně rekonstruovat její obtížnou situaci v dětství a heroickou (sebeobětovací) fantazii, která jí tehdy pomohla přežít, ale dnes jí přináší veliké komplikace.

FANTAZIE TŘETÍHO ŘÁDU (FREUDIÁNSKÉ NEVĚDOMÍ), jsou f. které byly kdysi vědomými přáními, ale posléze byly vytěsněny, protože se jich dítě, nebo i dospělý zděsil jako nemorálních, nepatřičných a vytěsnil je. Mohou to být fantazie staršího batolete a dítěte v předškolním věku a samozřejmě i staršího dítěte nebo i dospělého člověka, jehož obrany přiměřeně fungují (proto, když se jich zalekl, tak je dokázal vytěsnit, nebo jinak ohraničit). V typickém případě to jsou různé oidipské -triangulární fantazie, které vedou k intrapsychickému konfliktu, jehož výsledkem je symptom, úzkost, strach z potrestání, strach z viny atp. Fantazie oidipského dítěte o tom, že mu bude patřit rodič opačného pohlaví a že by mohl být potrestán za přání, aby rodič stejného pohlaví kamsi zmizel a on měl maminku jen pro sebe; fantazie holčičky, že bude manželkou tatínka a bude s ním mít dítě a přání, aby maminka kamsi zmizela apod. Sem patří také různé infantilní sexuální teorie, které přežívají nereflektovány v nevědomí mnohých lidí a ničí jim sexuální a partnerský život, nebo- jsou li akceptované pak ho také mohou pozitivně okořenit. Někdy se lidé za své fantazie nemilosrdně trestají, aniž by věděli za co. Fantazie oidipského věku člověk vytěsní, ale za jistých okolností je schopen si na ně vzpomenout.

Př.: Dítě se zlobí na někoho z rodiny a ten člověk zemře. Dítě si tuto nešťastnou situaci může vysvětlit z pozice fantazie dětské všemoci tak, že smrt této osoby zavinilo, protože se na tu osobu zlobilo. Své fantazie o své „všemocné vražednosti – agresivitě“ se pak zděsí. Svou tehdejší zlostnou fantazii vytěsní („zapomene“), protože je neúnosná, popřípadě začne vytěsňovat jakékoli zlostné afekty ve svém pozdějším životě. Vytvořilo totiž omnipotentní (všemocnou) nevědomou fantazii: „Dokážu zabíjet zlostnou myšlenkou, nesmím tedy mít zlost, abych neublížilo!“

TERAPIE: V terapii prožívají tito pacienti intenzivní intrapsychické konflikty a ty projikují do vztahu jako přenos. Mnohdy dostačuje „pouhé“ pozorné naslouchání a upozornění na diskontinuity ve vyprávění a projekci, či přenos, protože na této rovině fungování jsou naši pacienti schopni jisté sebereflexe. Nemusí totiž nadměrně používat sebeochrany. Většinou dobře chápou, že když porozumí sobě samému, tak jim to pomůže i ve vztazích. Projekci intrapsychického konfliktu užívají jen sporadicky. Chápou, že problém mají oni ve své „duši“. Jsou schopni pracovat s verbálními interpretacemi přenosu, obrany a intrapsychického konflktu. Akceptují pudové interpretace. Fantazie a sny rádi sdělují a mají zájem jim porozumět. Cítí, že takové porozumění jim pomáhá. Proto takoví pacieni dobře reagují na psychoanalytickou terapii a pomáhá jim i skupinová terapie. Většinou končí, když terapie pomohla se symptomy kvůli kterým do terapie přišli. Když ale psychoanalýza pokračuje, začnou se posouvat k „psychické díře“ a produkovat fantazie z preverbálního období.

FANTAZIE ČTVRTÉHO ŘÁDU – INTERSUBJEKTIVNÍ F. spoluvytváříme ve svých vztazích, aniž jsme si toho vědomi. Jsme spolu propojeni více, než si lidé běžně uvědomují. Nevědomé fantazie v dyadických vztazích a skupinách vznikají v intersubjektivním prostoru (poli) jako nevědomá interakce mezi subjektivitami- myslí- zůčastněných osob. Kdesi MEZI analytikem a pacientem, MEZI partnery, MEZI členy rodiny, ve firmách MEZI kolegy a ve společnosti MEZI lidmi. Ne vždy si ale psychoterapeuti uvědomují význam těchto interakcí, že skupiny vytváří společné nevědomé fantazie a že nevědomé fantazie pak také tento vztahový systém řídí. Např. rodinná/párová dynamika je řízena nevědomou fantazií rodiny (jako celku) o tom, co je láska, jaké mají být povinosti a vztahy členů, kde mají být tabu a kde hranice a jak mají byt hranice udržovány a také jaká ohrožení mohou v rodině nastat a rodinní členové podle rodinných fantazií žijí, nebo je testují a snaží se je změnit. (Titl, 2002,2024,2011). V širším společenském kontextu se nevědomé fantazie projevují jednou jako móda, jako mainstreamové názory a ideologie, ale také jako fantazie celých národů a velkých skupin spojených fantazijní vírou o tom, kdo jsme, co nás charakterizuje, kdo je přítel a kdo nepřítel , kdo nám kdy ublížil, nás jako národ ponížil a jaká ohrožení v budoucnu mohou přijít, ale tké jaké krásné zítřky mohou přijít když uděláme…např. zničíme kapitalisty, sousední národ apod. (Volkan, 1901, 1912). Nikdo ze členů těchto skupin nevědomou fantazii skupiny nevytvořil, na její produkci a realizaci se podílejí všichni.

Ani v psychoterapii není rozlišitelné kdo je iniciátorem, oba jsme do procesu tvorby fantazií vtaženi a máme sklon reagovat podle nevědomé fantazie. (Viz. Berenstein a teorie linku, Civitarese a teorie pole, René Kaes a vnitřní rodina atd.) Nejsou produktem mysli jednoho, nebo druhého, vznikají nevědomě mezi lidmi (intersubjektivně/ v poli).

Isidoro Berenstein uvádí tento příklad:

„Dítě ze druhé třídy je posláno ke školní psycholožce, protože při psaní věty odděluje slova uprostřed, a naopak od sebe někdy neodděluje jednotlivá slova. Nedocházelo však ke zlepšení a psycholožka k velkému údivu rodičů iniciovala setkání s rodinou. Prvním jejich sdělením bylo, že jsou příkladná rodina. Pak se ale ukázalo, že prožívají vleklou, neklidnou situaci s hádkami a hrozbou rozvodem, s odchody otce z domu, s usmířeními a návraty. To bylo provázeno různě dlouhými pobyty babičky z matčiny strany, která nechtěla nechat svou dceru samotnou v období konfliktů a oddělení matky a otce. Můžeme říct, že to, co je důvodem opakovaných odchodů otce, je chápáno jako jejich důsledek: „návrat,“ a ne „separace“ matky a dcery je charakteristikou spojení–nespojení manželky-matky s manželem-otcem, čehož je dítě mluvčím. Nová otázka je, kde vzniká nevhodné rozdělení a nevhodné slučování? V hlavě dítěte, které produkuje ten zvláštní způsob psaní? V rodinné struktuře? Nejspíš na obou místech současně… A kdo to zdůrazňuje? Škola jako reprezentant vnějšího reálného světa, který klade mez tomuto porušování jazyka a propojení, jež se může dělit v mysli dítěte, nebo v rodinném souboru? Aby „já“ mohlo koexistovat s poškozenou strukturou propojení a v ní, musí pozměnit svoji vlastní mentální strukturu, protože rodinná struktura se nemodifikuje.“ (Berenstein, 1995, s. 14)

I zdánlivě patologické chování má ve vztahu nějaký smysl, něco komunikuje o vztahu a o tom, jak se v něm pacient cítí a co ve vztahu hrozí – jaké o tom má nevědomé fantazie. Ty nejsou jen náhodným výronem neuronů v patologickém mozku. Vždy vypovídají o celém vztahu a propojeních.

TERAPIE: Nevědomé koluze, nevědomé plány, nevědomé afekty (zamilovanost i nenávist; použití objektu i jeho zneužití; splývání i křečovité držení hranic….), které jsou důsledkem fantazií, jsou neustále spoluvytvářeny a jsou také cílem terapie. V psychoanalytickém procesu si jich musíme být vědomi, potřebujeme neustále reflektovat spoluvytvářené fantazie o vztazích, držet hranice a posléze je v přenosu/vztahu i verbálně formulovat jako „ohrožení a obavy“, nebo „vztahové naděje“ týkající se nejen prožitku „Já“, ale v tomto případě „My…“

PŘES GENERACE PŘEDÁVANÉ RODOVÉ FANTAZIE o vztazích (transgenerační transmise)

Už Freud upozornil, že v mnoha generacích rodů se nevědomě předávají identifikace. Po druhé světové válce si psychoanalytici začali ještě více uvědomovat důležitost vztahů – mezi rodiči, mezi partnery i v rodinách. Válka mnoho rodin rozvrátila a vztahy zničila. Mnoho analytiků popsalo přenášení traumatu v generačních liniích židovských rodin, které přežily holokaust. Nicolas Abraham a Marie Töröková (1978,1994) si povšimli důležitosti předávání traumatu (kryptonymická teorie – krypty a fantazie fantomu), které se přenáší v generační linii od traumatizovaných k jejich následníkům. Předávají se ale nejen traumata, ale také obranné a adaptivní strategie vyjádřené určitým druhem nevědomých fantazií o tom, jak pojímat svět a vztahy (Titl,2024) . Jedinec nevědomky přijímá fantazie předchozích generací, které ani nepoznal a přesto se s nimi musí vyrovnat. Ty se nepředávají jen verbálně- vyprávěním, ale také jednáním- zneužíváním, závislostmi, nebo vymlčením. Např. v rodinách fašistů, tyranů, vrahů, stbáků je obtížné mluvit otevřeně o takovém předkovi. Jsou vymlčeni, ale tím se ztrácí možnost vyrovnat se s nimi. Zůstává prázdno, vztahová mezera ve spojení generací, v pletivu spojení. Takové prázdné místo bývá vyplňováno falešnými fantaziemi, které mají zabránit stunu, nebo děsu, ale vedou k nejistotě a poruchám identity a někdy symptomům. Některé generace (nebo jedinci z následujících generací odčiňují svými životy cosi co se nikdy verbálně- v sekundárním procesu- nedozvěděli. Následující generace mohou ale trpět i v důsledku hrdinských, nebo geniálních vědeckých, či uměleckých činů v minulosti, protože je to -nevědomě- zavazuje „povinným“ heroismem a tím je také spoutávají (viz Faimberg, (2001); Benghozi (2019), Volkan (2001) atd.)

Takové transgenerační fantazie mohou u některých jedinců vést k supraoptimální adaptaci a u jiných k selhání.

Moje zkušenost z práce s páry a rodinami je taková, že některé nevědomé fantaze se v rodech někdy předávají po mužské linii a ovlivňují především mužské potomky, jiné po ženské a ovlivňují především ženy a některé se přenášejí na všechny následníky v dlouhé řadě generací.

Terapie: V psychoanalýze máme přístup jen k subjektivní realitě, kterou nám poskytuje pacient, své vlastní subjektivní realitě a pozorování dění v přenosu pomocí protipřenosu. Přesto má smysl vytvářet v duchu představu o minulých generacích, jejich vtazích, životě a pravděpodobných transmisích. Za nejdůležitější považuji terapeutovu otevřenost vůči svému spolu-snění, Nechat se vtáhnout a pak reflektovat toto společné snění. Terapeut by měl být otevřen svým nápadům- hypotézám o minulých generacích v rodu pacienta, o jejich adaptacích a transgeneračních transmisích.

Věřím, že to, jak analytik přemýšlí o pacientovi a o vzájemném vztahu, má v intersubjektivním prostoru analýzy vždy dopad na prožívání pacienta, i kdyby analytik vůbec nic neřekl. Dokonce si myslím, že to, co pomáhá, nejsou především verbální interpretace, ale to, jak vědomě i nevědomě pacienta chápeme, jak chápeme sebe sama ve vztahu s ním a jak chápeme jeho/naše odehrávání nevědomé trangenerační fantazie v přenosu, protože podle toho se mění naše komplexní chování i fyziologické reakce a podle toho také případně intervenujeme (měníme analytický rámec). Mlčení není ztracený čas terapie. To podstatné se děje v mysli terapeuta, ne ve verbální, vědomé interakci.