Truchlení, terapeut a spolek

Mudr. Kamil Černý

Před několika lety jsem na tomto místě referoval o částečně neuvědomovaných a

nenápadných autoritativních tendencích v psychoanalytickém spolku, o kterých se

neodvažujeme otevřeně mluvit, pouze je pozorujeme a coby totalitní si je přiznáváme až

s odstupem času. Citoval jsem tehdy z jedné povídky trochu delší a nekorektní

aforismus, že „… v jednom africkém kmeni nutili starce vylézt na vysoký strom. Pak ke

stromu přistoupili statní muži a třásli jím. Kdo spadl a zabil se, toho snědli, a těm, kteří

se udrželi, bylo dovoleno ještě nějaký čas žít“. Nevzpomínám si, zda jsem se tehdy

problému stárnutí vůbec dotkl, šlo mi tehdy o něco jiného, byť nejspíš už tehdy v pozadí

jeden z problémů našeho stárnutí byl. Dnes tuto povídku připomínám z laskavější pozice

a ve vztahu k následující události.

Vzpomínky

Vzpomínám si, jak si asi před 12 až 15 lety zrušili starší tréninkoví analytici v našem

spolku, s viditelnou úlevou, tehdy platný limit 75 let pro zahajování tréninkových analýz.

Z lidského hlediska to byl akt srozumitelný, obranný, akt zajišťující určité materiální a

psychologické jistoty. Stalo se to ale také bez reflexe vlastního přechodu do stáří, bez

zohlednění možných problémů analytika ve vyšším nebo vysokém věku a jejich možného

dopadu na analyzandy, nehledě na dopad na mladší generaci usilující o své uznání

zařazením mezi tréninkové a supervizní analytiky. Spolek si tehdy nepěstoval žádný

vnitřní mechanismus kritického posouzení podobného rozhodování. Vzpomínám si na

zjevnou úlevu kolegů, byl jsem tehdy také při tom. Rozuměl jsem tomu jako dění

obrannému a spíše nevhodnému, ale nesebral jsem odvahu k převedení pozorovaného

do slov s obavou, abych nevyvolal v ostatních pocit, že jsem neempatický nebo

nevděčný. Tímto jsem popsal jedno jejich selhání, jindy jsem dychtivě naslouchal, když

se komukoli z nich podařilo vystihnout skrytou podstatu, či smysluplně popsat kontext

určitého problému.

Pevný bod

Dnešní účast jsem možná přislíbil poněkud nerozvážně, netušil jsem, jak významnou

pomoc budu potřebovat k orientaci v tématu. Vodítkem se mi stal letošní seminář s

Alessandrou Lemma a následná četba její práce s názvem „Mourning, Melancholia and

Machines: An Applied Psychoanalytic Investigation of Mourning in the Age of Griefbots“

z roku 2024. Dalšími pomocníky se staly sborníky prací Gabriely Junkers a spol. nazvané

„The Empty Couch“ z roku 2013 a od ní a spoluautorů „Living and Containing

Psychoanalysis in Institutions: Psychoanalysts Working Together“ z roku 2023.

V neposlední řadě připomínám letošní konferenci Melanie Klein Trust „Truth and

Kindness“ za účasti Johna Steinera s připomenutím jeho knihy „Illusion, Disillusion, and

Irony in Psychoanalysis“ (2020).

Seifert

Dovolte krátkou úvahu nad básní „Tíha hlíny“ od Jaroslava Seiferta z roku 1967, ještě

před jejím uvedení. Sám o smrti samotné ani o „dni poté“ nedokážu říct nic. Báseň ale

něco z dnešního tématu dobře vystihuje. Vzbuzenou úzkostí dokáže upozornit na to,

čeho se ke konci života nejspíše bojíme nejvíc, tedy ztráty vztahů, v metafoře černočerné

tmy. Jak by tomu mohlo být jinak, když nás strach ze smrti ohrožuje již od časného

dětství. Bez jiných bychom nebyli ani my, ani svět kolem nás. Nebyl by takový, jak ho

vnímáme. Zároveň je však báseň laskavá, s klidným a jasným dějem. Lze v ní najít naději,

že vztah přetrvá. Vybízí k představě, jak by ten den poté ještě mohl vypadat. Nebo jak je

možné, alespoň prostřednictvím vyvolaného obrazu, vztah si uchovat. Jako by nás báseň

vedla před koncem života k myšlence, že bytí už nemusí být pro nás tím nejvíce

žádoucím a že potřeba vztahovosti k druhým už nemusí existovat, podobně jako v básni

téma vody. Možná se ale ta pociťovaná lehká úzkost a smutek z četby týká toho, že

mohu být zemřelému lhostejný, bez možnosti nápravy.

„Tak jako strom opakuje svou korunu v koruně vlastních kořenů tam dole pod hlínou,

které ještě dlouho žijí, když podťatý strom již padl,

možná, že i lidem po smrti zbývá troška života tam dole pod zemí, na které stáli a rozvírali

náruč. Však o té noci nevíme již nic, leda snad to, že barvy, které odtamtud vzlínají do

plátků květin, jsou všechny černé a voda má dole zavřené oči.

Nechce se věřit, že mrtví mohli by ještě vstát a procházeti se pod tíhou hlíny. Ale co

kdyby!

Až budu odcházet, dejte mi hůl, nic jiného. A třeba bílou.

Je tam všude tma, jakou znají jen slepci, a já se pokusím vzkázat vám alespoň po trávě,

jak vypadá smrt, ta vteřina, na kterou čekáme po celý život.

Jednou jsem položil ucho k zemi a zaslechl jsem pláč. Ale to možná plakala jen voda

chycená do skruží studně, protože se jí nechtělo k lidem.“

Truchlení metapsychologicky

Smyslem úspěšného truchlení prostřednictvím introjekce je zachování druhého v sobě a

zároveň uznání jeho jinakosti. Podle Nikolase Abrahama a Marie Torokové (1968) proces

introjekce umožňuje egu obohatit se pudovými aspekty libidinózně obsazeného objektu.

Naopak mechanismus inkorporace umožňuje nedovolený či zakázaný objekt držet

v self truchlícího v tajnosti, inkorporovaný objekt se nalézá na místě ztraceného objektu

a kontinuálně připomíná, že ztraceno bylo a chybí něco jiného. Smutek doprovázející

truchlení cestou introjekce byl zbaven patologického zabarvení, zatímco patologický

smutek melancholický se vztahuje k předpokládanému procesu inkorporace, který

společně s oživenými infantilními prožitky náhradu ztraceného objektu ztěžuje nebo

znemožňuje.

Proces truchlení neřídíme, neznáme jeho začátek, neznáme jeho konec. Truchlení se

nám děje, něco si uvědomujeme, něco nikoli a nejspíše ho cíleně ovlivnit nemůžeme.

Připomíná v terapii předpokládaný a jistě aktivní tzv. „analytický proces“, o němž toho

také moc nevíme, pouze prostřednictvím volné asociace a jednání pacienta jeho

existenci a jeho vliv na psychickou změnu pozorujeme. Na truchlení se dá také dívat jako

na určitou kontinuální sebereflexi.

Optimální výsledek lidského truchlení vidí Steiner (2023) v přetrvávajícím spojení

s nenávratně zemřelými. Tento pocit trvalého spojení se může projevit ve formě snů,

obecněji prostřednictvím vnitřního jednostranného dialogu s mrtvými, kdy si

představujeme reakce mrtvého na naše rozhodnutí či činy. Tyto imaginární obsahy

dodávají našim vztahům s mrtvými i živými afektivní a morální význam. Jsou filtrovány

skrze náš osobitý vnitřní svět objektních vztahů a výsledkem je emocionální význam

schopný ovlivnit vnější skutečnosti, jak by náleželo vztahům skutečným.

Truchlení, psychoanalýza, kandidát a výcvikový analytik

Truchlení po ztracených objektech probíhá celý život a pojem ztráty nevztahujeme pouze

na smrt člověka. Jde o životní fáze, události, názory, hodnoty, zjednodušená či mylná

hodnocení, osobnostní charakteristiky, představy, fantazie, ideály, vztahy a jejich

psychologické aspekty. Civitarese a Ferro (2013) ve vztahu k psychoanalýze konstatují,

že psychoanalýza sama o sobě implikuje kontinuální truchlení, např. očekávaná

abstinence a neagování v rámci settingu, termíny sessí, truchlení po ukončení analýzy

nebo po odchodu pacienta vydávajícího se vlastní cestou. Truchlení po konci cvičné

analýzy a při změně pozice v analytické instituci. Autoři nezapomínají na truchlení

z nepochopení, z neporozumění, truchlení vztažené k různým etapám života, která

postupně končí. Snad k jejich výčtu můžeme něco dodat nebo upřesnit. Po vstupu do

analytického výcviku se postupně přestáváme volně a svobodně stýkat s dosavadním

okruhem lidí, přestáváme svobodně získávat zkušenosti prostřednictvím spontánního

experimentování ve vztazích. Ve vrstevnické skupině se kandidát/kandidátka musí vzdát

spontánního sbližování s komplementárním pohlavím a dostává se pod tlak tabuizované

atmosféry s řadou hádanek kolem sebe. Kandidát nejspíše musí přijmout ztrátu vlastní

fyzické přítomnosti kdekoli jinde jako dosud, ztrácí tím i pozici mezi vrstevníky a v širší

rodině, musí přijmout ztrátu přátel, omezení nebo ztrátu jiných časově a finančně

náročných aktivit nebo naopak aktivit ziskových. Do vztahů s druhými se mohou vmísit

přenosy i jejich potřeb, idealizace vlastní profese, její časté obranné znehodnocování

apod. Kandidát těmito konfrontacemi „stárne“ rychleji než druzí. Stárnoucí analytik se

setkává s bývalými analyzandy a ve vztahu s nimi odkládá určité formy kontaktu,

s ohledem na zachování přiměřené míry anonymity, abstinence a neutrality, včetně

respektu k jejich vztahům k jejich výcvikovým analytikům.

Obě strany mohou být zatíženy studem, pocitem viny nebo obavou z traumatizace.

Analyzand nesmí ukázat, že něco neví, analytik zase, že se mu ještě nepodařilo něco

vyřešit. Všichni společně a jednotlivě se musíme zdrženlivě stavět k původní motivační

představě o vysoké účinnosti až všemohoucnosti psychoanalýzy. Ani ukončování

terapeutické kariéry a návrat k sobě a k rodinným blízkým po opuštění spolkové aktivity

nemusí být úplně bez problémů, oživí-li se cosi nedořešeného a neuvědomovaného.

Nejde však jen o ztráty, neboť introjekce ztraceného objektu a uznání jeho oddělenosti

umožňuje jeho náhradu objektem novým, což je mechanismus, který pokládáme za

součást zdravého vývoje. Neměli bychom přehlédnout přetrvávající „holding“ funkci

našich terapií, o kterou se dá stále ještě bezpečně opřít, i když všeobecná iluze o

centrálním významu psychoanalýzy v porozumění duševním nemocem již pominula.

Opouštění dosavadních vazeb a navazování nových může přinášet pocity nové emoční

svobody, jistotu nadhledu i nové rozhledy.

Warren Poland

Zkušenosti druhých, i ty spojené s představami o konci života, nás mohou i ve vyšším

věku inspirovat nejen k dalšímu zkoumání kondice vlastní psyché, ale mohou přispět

poznáním něčeho dosud nedostupného, případně dostupného jen částečně, zvláště

pokud se dotknou a oživí internalizované rodičovské objekty a naše vnitřní vztahy k nim.

Uvedu dva nedávné příklady dvou stárnoucích psychoanalytiků. Warren Poland (2025),

více než devadesátiletý americký psychoanalytik, píše o svém vztahu k Shakespearově

hře „What You Will“ z roku 1601 (tedy původně Cokoli chcete, ale také Dvanáctá noc,

nebo Večer tříkrálový), která mu byla společníkem po celý život. Až ve svých devadesáti

letech si uvědomil, že obě ve hře zpívané básně sice znal od mládí nazpaměť, ale celý

život si v duchu zpíval a citoval pouze jednu z nich, tu o mládí a lásce. Na druhou také

vzpomínal, ale citoval ji pouze zřídka, ačkoli, přes její morbidní tón, byla také o lásce,

lásce k milované, jejíž váhavost před milostným spojením zpěváka zabíjí. Po celý život

tedy emoční význam té druhé písně podléhal vytěsnění, jak on sám uvádí. Až na konci

svého života si začal více všímat i druhého zpěvu a posléze v něm slova o smrti a

nesdílení vyvolala intenzivní emotivní zážitek, díky kterému si uvědomil vztah

vytěsňovaného obsahu písně k vlastnímu osudu. V důsledku častých úmrtí v mladém

věku v jeho nukleární a širší rodině se v něm rozvinula potřeba být lékařem, který je

ostatním kdykoli k dispozici. Úzkost ze smrti, se kterou se do té doby setkával, si

vysvětloval pouze z pozice vlastního narcismu coby strach ze své neexistence. Jednou si

uvědomil, že si začíná v duchu recitovat druhou báseň, píseň o zmařené lásce a o konci

života. To ho postupně přivedlo k myšlence, že u něj nejde jen o strach z neexistence, ale

o mizérii pozdního věku, o ztrátu rodinných a přátelských vazeb, tedy ztrátu všeho živého.

To vneslo do jeho prožívání blížící se smrti zklidnění, truchlení se mu stalo

snesitelnějším, dokonce začal pociťovat slast z nově narůstající velkorysosti k druhým a

vděčnost za Shakespearovu vnímavost pro každé životní období člověka, pro každý

lidský charakter. Poněkud překvapeně si Poland uvědomuje, že strach ze ztráty vztahů se

týká i těch, které nenávidíme. Možná proto, že i takoví lidé reprezentují život.

Sen

Z Polandova vyprávění jsem si vypůjčil důvěru v užitečnost určitého sebeodkrytí, posílení

víry v to, že pokračující sebepoznávání může být úlevné. A že se nemáme ani ve vyšším

věku spolehnout na to, že máme vše uvnitř sebe vyřešené nebo že jsme schopni bez

většího odkladu zahlédnout všechny aspekty našeho náhlého poznání. Oslovila mě také

podobnost naší motivace při výběru lékařského povolání a vnucující se otázka, co

důležitého jsem u sebe dosud přehlížel, také vzhledem k nepohodlí, které jsem pociťoval

při snaze soustředit se na přípravu dnešního sdělení.

Jednoho dne tohoto léta jsem v brzkých ranních hodinách zažil oneiroidní, silně emotivní

snový stav, prostoupený touhou setkat se a promluvit se svými již před delší dobou

zemřelými rodiči, spolu s výčitkami ze zanedbání čehosi důležitého, namířenými

směrem k sobě i k nim, selhání, úzkostný pocit na pomezí paniky spolu se silnou

potřebou komunikovat s rodiči nebo alespoň s nějakým je zastupujícím griefbotem.

Následně jsem si při uvažování o snu vzpomněl, že jsem předchozí večer před usnutím

shlédl v počítači připravený film „Vše je pravdivé“ (2018) v režii Kennetha Branagha,

společně s Judi Dench v rolích manželské dvojice. Příběh pojednává o návratu Williama

Shakespeara z dlouhodobého tvůrčího, v tehdejším pojetí hlavně pracovního, pobytu

v Londýně. Po požáru divadla Globe už Shakespeare žádnou divadelní hru nenapíše,

vrací se domů do Stratfordu, ke své rodině a k realitě jejích každodenních vztahů,

s manželčinými nekompromisními konfrontacemi a s nutkavým nespravedlivým

hodnocením kvalit jejích dcer a zemřelého syna. Spisovateli se hroutí jeho iluzivní

přesvědčení, jak byla jeho práce důležitá a vážená v jím ceněném aristokratickém světě i

pro jeho možné následné přijetí ostatními jako rovný s rovným. Tak se zjevovalo jedno

narcistické poranění za druhým. V souhrnu tedy zažívá tlak na pravdivou orientaci

v novém prostředí a přiznání si své odpovědnosti na výsledném stavu.

Sen mě dovedl k propojení toho, co bylo dosud rozděleno do jednotlivých životních

událostí a s nimi spojeným mnohým zklamáním. Dokázal jsem si najednou zřetelně

představit, že za volbou obou mých profesí, psychiatrie a psychoanalýzy, stáli rodiče,

jejichž postoj jsem se pravděpodobně neodvážil dát do všech souvislostí, resp. jsem si

nechtěl připustit narcistní zdroj jejich rozhodování. To, co jsem si nemohl připustit,

nebylo to, co pozitivního jsem těmito volbami získal, ale i jaké rodičovské objekty stále

v sobě nosím, čeho jsem se musel ve svém životě vzdát, za co jsem se na své rodiče

dříve zlobil a v čem to nebyla cesta jednoduchá jak pro mě, tak i pro blízké lidi v mém

okolí. Výčitka směřovala zřejmě k opuštění. Ale tím opouštějícím jsem nyní i já, opouštím

své pacienty a kandidáty ve výcviku, opouštím rodičovský imperativ v sobě, rád i nerad

opouštím své iluze a přestávám se dokonce zneklidňovat i tím, co se děje ve spolku, a až

sobě podezřele chci být laskavý nejen proto, že jeho existenci vděčím za mnohé. Spolek

zůstává mou součástí, včetně všeho toho, co jsem s ním mohl prožít a za co mu mohu

být vděčný. Vidím však i mnohé, pro co v něm místo nebylo, není a možná už nikdy

nebude. Pravděpodobně tím rozhodujícím provokujícím činitelem neuvědomovaného

pocitu viny ve vztahu ke spolku se stalo ukončení aktivní terapeutické a výcvikové kariéry

(s výjimkou individuálních a nezávislých supervizí) a nedávné vlastní psychické

stahování se z profese podobně jako učinil starší kolega Poland. Hlavně v tom smyslu, o

co vše my analytici, alespoň ti dřívější, sebe a své blízké kvůli psychoanalytické kariéře

ochuzují. Možná je třeba připomenout, v jakých podmínkách se ona kariéra

uskutečňovala v dobách mého mládí, jaké společenské reálie nás utvářely a do jaké

míry se od nich liší ty současné.

Takové nekontrolované setkání se svou vlastní dosud neuvědomovanou částí viny v sobě

nemusí být příjemné. Může být ale také vyrovnáním našeho dluhu pacientům, u nichž

jsme existenci nevědomého pocitu viny předpokládali, aniž bychom takový zážitek měli

sami. S ohledem na Polanda i na sebe zvažuji, zda skutečně je ona úzkost, která vychází

z narcistní obavy ztráty sebe sama pro sebe či našeho významu pro druhé, tedy ten

definitivní konec, překonatelná, jak dlouho ji můžeme maskovat, s jakým úspěchem se

můžeme opřít o svou metodu, tedy o jistou idealizaci poznávání toho

neuvědomovaného, či zda lze být kompletně úspěšný jinou formou obrany např.

transformací do altruistického jednání nebo povýšeným přesvědčením, že svět kolem

nás přestane být postupně atraktivní, což rozloučení s ním dostatečně usnadní. Myslím

si, že u většiny z lidí najdeme alespoň nějakou představu o tom, že druhým lidem a světu

kolem sebe nějak přispívají. Lze předpokládat, že v našem oboru to bude, nebo by mělo

být téměř jisté. Měli bychom s touto skutečností počítat celý život, určitě však alespoň

na konci své odborné kariéry.

Na jednom semináři ohledně stárnutí jeden z diskutujících z pléna poznamenal, že

„všichni umírající před koncem života stejně volají matku“. Takže co s tím!? Postupné

odkrývání spojené s dílčím poznáváním či přímé směřování přímo k matce? Nebo obojí!?

Liší se toto dilema v každém z nás, nebo jsme na tom všichni stejně? Nevím.

Umělá inteligence, terapeutičtí chatboti a griefboti

Nikdo se dnes nejspíše nechystá hovořit o vlastní zkušenosti ani s tzv. terapeutickými

chatboty nebo s tzv. griefboty čili truchlícími chatboty, ačkoli již jejich konfrontace s naší

profesí intenzivně probíhá. Cílem dnešního sdělení není úvaha o umělé inteligenci,

nepoužíval jsem ji při jeho redakci, kromě vyhledávání a kontroly významu několika

použitých termínů, překladu článku Alessandry Lemma z roku 2024 do češtiny, což jsem

si jako luxus dopřál poprvé v životě. Nabídky umělé inteligence vyplnit místo mne

kolonku „předmět“ u emailů odmítám, stejně jako její mnohé další výtvory. Téma AI

připomínám jen s ohledem na proces truchlení, s ohledem na spolek a na zmíněný sen.

Šířeji a hlouběji se s ním v rámci psychoanalýzy lze seznámit v již zmíněném článku. Díky

AI máme k dispozici jednak chatboty, které imitují a nahrazují terapeuty, a dále speciální

chatboty, které jsou vizuální a verbální náhradou těch, po kterých truchlíme a jejichž

algoritmizovaným zpřítomněním nám jsou v omezené míře a dočasně k dispozici.

Pokusím se shrnout námitky proti jejich použití, na které v diskuzích ve veřejném

prostoru mimo náš obor denně narážíme. Pomocní, nebo chcete-li terapeutičtí chatboti

jsou více vyhledáváni mladšími lidmi. Možná proto, že umožňují překonat stud a obavu z

kritiky, lákavá je jejich podobnost s digitálními hrami a jsou dostupnější než terapeuti

coby živé bytosti, časově, finančně a prostorově. Tito chatboti nabízejí představu

bezpečné anonymity, zmírňují možná obavy z neadekvátní mimiky živého terapeuta

nebo z cizoty a tíže nového lidského vztahu. Tak se snadno mohou stát drogou, byť snad

méně nebezpečnou.

Objevuje se tak zcela zásadní otázka. Je opravdu ve zde popisovaném kontextu tak drahá

a na provoz náročná digitální technologie opravdu výhodnější než člověk? Dovolte zmínit

jen některé atributy s problémem spojené – např. neschopnost algoritmizovat emoce.

Digitalizace nabízí jen paušální řešení, která jsou sotva přijatelná pro všechny, bez

potřebné konkretizace a aktuálnosti. Chybí dále dostatečný a pravidelný odstup a

prostor pro vnitřní reflexi slyšeného, propracovávání a práce s novou zkušeností. Rizikem

je zneužití dat, která jsou v podstatě neodstranitelná a nekontrolovatelná, zjevná

podpora sociální izolace a práce s iluzí versus autentický vztah.

Snahu nahradit člověka umělou inteligencí zřejmě již nelze zvrátit, ale její využití

v psychoterapii, jejímž jádrem je setkávání lidských myslí a duší, je sporné. AI je jazykový

model, nic více, nic méně, je to pravděpodobnostní hra s náhodnými asociacemi,

elektronické nástroje nemají jeden zdroj a jeden cíl, nedomlouvají se a nevyjednávají

mezi sebou jako lidé. Vše je fikcí bez hlubšího smyslu a logiky, blamáží napodobující

v našem případě reálnou psychoterapii, skrývající se klamavě za projekt kamarádské

podpory či asistence.

Ohledně procesu truchlení Alessandra Lemma zdůrazňuje, že bolestivá realita ztráty

milovaného spolu s uznáním jeho jinakosti je zásadní pro náš psychický růst a integritu

našich vztahů s ostatními. Potřebujeme zůstat nějakým způsobem spojeni se zemřelým,

ale současně se smiřujeme s tím, že se již spolu nesetkáme. Víme, že naše touha něco

sdělit našim mrtvým, včetně lítosti a viny, potřebuje nutně prožitek ztráty, který podnítí

proces truchlení a tvorbu slov, tedy mentální aktivitu truchlícího, kterou však griefbot

pouze nahrazuje. Naléhavou potřebu zbavit se úzkosti spojené s nepřítomností

důležitého druhého člověka si dovedeme představit. Griefbot je elektronický či

kybernetický nástroj realisticky zastupující zemřelého, který je takto pozůstalému

dočasně a vlastně kdykoli formou vizualizace a rozhovoru nahrazován. Domnívám se

však, že nasazení griefbota podněcuje spíše narcistní a omnipotentní řešení ztráty a

truchlení ve smyslu introjekce a uznání jinakosti zemřelého se tak narušuje. Dočasná

úleva vytvořením nového vztahu ke griefbotu je možná, u pozůstalého však nastupuje

velké riziko vzniku závislosti a sociální izolace. Od začátku do konce se jedná o vědomé

klamání jak na straně poskytovatele, tak na straně příjemce.

Ve vztahu k umělé inteligenci odhaduji možnosti našeho oboru následovně: 1/ v soutěži

s ní prohrajeme, nejvýše se staneme operátory a distributory jejích produktů, pokud nám

to ona sama ještě dovolí, 2/ zůstaneme vyhledávaným lidským ostrůvkem bez AI, na

který se opět jen někteří nemocní budou uchylovat s poslední nadějí na uzdravení,

využití výtvorů AI zcela odmítneme nebo je budeme využívat nejvýše jako vhodný

doplněk lidské činnosti. V rámci již řečeného bychom měli rozpoznat a posoudit, v čem

by AI pro pacienty mohla být atraktivnější nebo prospěšnější, a díky tomu rozhodnout, co

je potřebné a možné v naší klinické práci ve prospěch terapie učinit, čemu je nutné se

vyhnout, nyní zejména pro to, abychom se nepostavili na stranu neproduktivního

uspokojování pacientových potřeb, event. se nepřidali k jiným formám odporu.

Truchlící terapeut

Analytická funkce není konstantní, je snadno ovlivnitelná traumatem, ztrátou, touhou,

rodinným zázemím či situací v profesním spolku. Nemusí to být jen úmrtí blízké osoby a

naše blížící se smrt. Naši terapeutickou vnímavost, receptivitu, která může být v terapii

účinnější než interpretace, může ohrožovat prosté stárnutí s úbytkem sil, ztráta

mladistvého self spojeného s pocitem nezranitelnosti, odchod do důchodu, nemoc,

ztráta dosavadního postavení třeba i ve spolku, ztráta romantických snů a pozitivních

očekávání, iluzí o svobodě, vlivu a bezpečí.

Marc Hebbrecht (2024) uvádí, že analytici nejsou imunní zejména vůči ztrátě dítěte nebo

partnera či partnerky. Prožité trauma atakuje analytikovu schopnost symbolizovat, být

neutrální a kontejnující, terapeut nemusí být schopen metabolizovat a symbolizovat svůj

smutek, může projikovat svoji zlost na pacienta, což ztěžuje nebo přímo znemožňuje

terapeutickou práci. Truchlící analytik se může cítit nadměrně atakován a zjitřován

problémy pacienta, pacienti jeho oslabení snadno vnímají, prožívají zlost a/nebo

analytikovu roli přebírají. Terapeut může podléhat pocitu osamělosti, vnímat či nevnímat

svoji neangažovanost v terapii, kterou pacient cítí, což se může projevit v jeho snech.

Stárnoucí terapeut

Do našich výcviků vstupujeme často s iluzemi, že budeme v doprovodu své profese lépe

zvládat své pocity, že budeme schopni lépe se vyhnout bolesti, poranění, případně že

lépe zvládneme potíže ve vztazích, že dosáhneme určité superiorní pozice. Teprve

postupně si uvědomujeme, že naše emoce mohou být, i po vlastním posílení osobní

analýzou, silnější než my sami. Na druhé straně však poznáváme, že tyto emoce mohou

být kontejnovány a sdíleny s druhými lidmi. Terapeut po ukončeném výcviku by měl,

alespoň postupně, uznat, že se nemůže povýšit nad dopady žádné významnější ztráty,

měl by také uznat svoji závislost na druhých a svoji bezmoc ohledně dočasnosti naší

existence obecně, event. vzdát se fantazie o své nesmrtelnosti. Připustit si, že jsme

v podstatě na to již sami, a to jak na terapii, tak i na autoanalýzu.

Hebbrecht (2024) připomíná typické atributy stárnoucího analytika: usínání v terapii,

nejednoznačné vnímání hranic a benevolence k jejich překračování, diskutování o

osobních záležitostech, nevhodné vyjadřování se o kolezích, zapomínání na sesse a

jejich častější odříkání, nepřesné odhadování svých možností, a to vše s přesvědčením,

že starý analytik má bohatší zkušenosti, a ještě je může vylepšovat.

Napadá mě k tomu, a těžko se lze vyhnout představě, že v úsilí být co nejdéle

terapeuticky či výcvikově platný může dotyčný přehlédnout svůj závazek zachovat

mlčenlivost třeba tím, že neprovede včas, či jinak nezajistí bezpečnou skartaci

dokumentace týkající se pacientů. Samozřejmě může být pacient zbytečně poškozen i

náhlou smrtí velmi seniorního analytika, tedy tímto způsobem přerušenou,

nedokončenou analýzou.

Stáří však může mít i svá pozitiva. Uvědomujeme si, jak nás každá naše životní zkušenost

v něčem obohatila a jak mnoho „materiálu“ pro naše setkávání s pacienty takto

získáváme. Jak říká Steiner, „starý analytik získává slast čtením literatury“ (2024) a

„radost máme prožívat i mimo psychoanalýzu“ (2025). Chápu to tak, že příběhy jiných

oživují naše vnitřní objekty, že si vlastně „čteme“ i o nich, a můžeme tak i tímto

způsobem postupující ztráty vztahů lépe oželet. A také, ať jsme totiž prožili cokoli, může

být vše později k dobru v porozumění sobě i druhým, jak v životě, tak v práci s

analyzandy.

Spolek

Psychoanalýza až do sedmdesátých let minulého století nepovažovala léčbu starých lidí

za vhodnou. Ke stárnutí analytiků se ale stavěla a do jisté míry staví i dnes značně

benevolentně. Mezi analytiky se jedná o tom, jak analytickou léčbu starším lidem

zpřístupnit, jak poskytnout co největší prostor seniornímu analytikovi/analytičce pro

uplatnění jejich znalostí a zkušeností, mít z nich prospěch a současně ochránit jejich

pacienty a event. kandidáty před dopadem jejich stárnutí. Psychoanalýza a nejspíše i

psychoanalytická psychoterapie je stále více oborem terapeutů vyššího věku.

Tato témata již byla v psychoanalytickém hnutí uznána coby důležitá, ale do výuky a

praxe analytických spolků se příliš nepromítla. Stáří není samostatným tématem ve

výuce, spolková pravidla mohou být bez konzultací se staršími kolegy nedomyšlená a

matoucí. Zmínil jsem se již o spontánním zrušení věkového limitu pro tréninkové

analytiky v našem spolku. Uvědomuji si, že můj pohled na věkové limity může být pro

řadu kolegů a kolegyň zcela nepřijatelný, ale zdůrazňuji, že se týká pouze aktivit v rámci

odborného spolku. Podle mé, zcela nezávislé, zkušenosti by orientační věk tréninkového

analytika pro zahájení posledních výcvikových analýz měl být 70 let, netrpí-li analytik

žádnou bolestivou či život ohrožující chorobou; 75 let pro přechod od terapií

k výcvikovým supervizím a 80 let jako limit vedoucí k ukončování všech výcvikových

aktivit. Samozřejmě existují v kondici jednotlivých analytiků rozdíly, které mohou a měly

by být posouzeny a které dovolí odchylku cca 1-2 roky a které by měly společně

diskutovány a odůvodněny. Spolek je zdrojem a měl by být garantem analytikova

statusu. Je na analyticích samotných, event. záleží také na požadavcích státních

zdravotnických a dalších regulačních orgánů, jak se budou při své terapeutické či

doplňující výcvikové činnosti i mimo spolek platnými spolkovými limity inspirovat či řídit.

Psychoanalýza se již ve svých počátcích vzdala přímého normativního vlivu na

hodnotový systém pacientů, tedy i u budoucích členů našich spolků. Výzkumné aktivity

psychoanalytiků, viz Junkers et al. (2013, 2023) nedávno zřejmě definitivně dospěly ke

konstatování, čeho jsme si dávno mohli všimnout sami, tedy že analytické spolky něco

důležitého postrádají, a nejde zdaleka jen o smysluplnější vztah ke stáří. I když možná

nekompletně, ale přijatelně a použitelně, jev v souhrnu nazvali „kontejnující funkcí“.

Samozřejmě se to netýká pouze stáří, tedy dnešního tématu, ale řady dalších aspektů

spolkového života. Jde např. i o schopnost sdělování sdílených i nesdílených pravd

způsobem, který vede k jejich přijetí a zpracování. Je tu ovšem rozpor. Zatímco se

celkem úspěšně snažíme být experty v řadě aspektů psychického fungování a sociálního

chování, již při pouhém náznaku, že bychom mohli my sami být třeba i nepřímo vyzváni

sdělit, nebo jinak o sobě prozradit více, a tak možná ohrozit svůj pocit nezávislosti,

panikaříme. Po pacientech vlastně požadujeme to, co sami znovu dát ochotni nejsme a

co považujeme po výcviku za definitivně vyřešené a odložené. Laskavěji řečeno, chybí

zájem o zkoumání toho, k jakým psychickým změnám došlo v důsledku našich

výcvikových procedur v nás samotných nebo jak úspěšné byly naše cvičné analýzy nebo

terapie, jakých psychických změn bylo dosaženo, jaký je jejich dopad na naše vztahy a

na vlastní terapeutickou praxi. Ochrana naší sebeúcty se zrcadlí v našem náhledu, že

vše již bylo vyřízeno během výcvikového procesu, ačkoli víme, že ne vše může být

posouzeno včas, že se často podstatné a rozhodující změny odehrávají později a že život

přináší situace, v nichž se původní, infantilní prožitky znovu aktivují.

Tradičně se v tzv. Eitingonově „tripartitním modelu“ výcvik opíral o tři součásti: osobní

analýzu, výuku teorie a supervizi. Bolognini (2023) navrhuje „kvadripartitní“, tedy

čtyřstranný výukový model, charakterizovaný zapojením kandidáta do vědeckých aktivit

jako součásti jeho analytické identity, aktivit, které by ho vedly k získání schopnosti

spolupracovat s kolegy, zabránily jeho izolaci, ustrnutí a idealizaci jeho pozice. Bolognini

konstatuje jevy jako např. postupující štěpení ve spolcích, tíhu spolkové historie,

narcismus, oidipskou rivalitu a osobní narcistické intolerance. Za zvážení možná stojí

představa o čtvrté straně výcvikového procesu, která se od Bologniniho představy

zaměřené na výuku a vysokou profesionalitu s předpokládaným pozitivním dopadem na

vztahy poněkud liší či ji doplňuje. Zde stojí za úvahu, zda nerozšířit Bologniniho

navrhovaný model o poznatky zahrnuté v konstatování o chybějící kontejnující funkci ve

spolcích, zaměřit pozornost i mimo institut do celého spolku, a i do pozdější doby

osobnostního a odborného vývoje analytika charakterizovaného členstvím ve spolku.

Dalším činitelem by se tak mohl stát lidskými atributy oživený, spravedlivý,

transparentní, reálie citlivě pojmenovávající, a přitom pravdivý spolek. Tedy jakýsi

„spolkový třetí“, jakási analogie Ogdenova „analytického třetího“ (1994),

intersubjektivně vytvářeného a vnímaného více než dvěma subjekty. Takový subjekt by

nám možná umožnil dostatečný reflektovaný osobní zážitek a příležitost k

sebepozorování, jelikož se za současných podmínek s obojím míjíme. Podobné

intersubjektivní a téměř klinické zážitky bychom měli začít brát vážněji. Onen „spolkový

třetí“ by mohl, případně měl být, i předmětem naší zvědavosti, našeho zkoumání a

posuzování, do jaké míry se na jeho vytváření podílíme nebo nepodílíme. Měli bychom

se snažit jej poznávat a poznávat skrze něj i sebe, tedy to, čemu se nyní vyhýbáme.

Možná podobně jako v dětství poznáváme tělo matky nebo později zkoumáme mysl

druhého člověka. Tedy jak nás druhý vnímá, třeba jako při výcvikovém pozorování dětí.

Mohli bychom tak mít k organizačně umožněný a podporovaný mentální útvar, který je

spoluvytvářen členy spolku a současně je spolkem limitován, který je všem ve spolku se

svými funkcemi k dispozici a má humánní charakteristiky dost dobře zachycené

termínem „kontejnování“. Tento faktický i imaginární „třetí“ by se mohl stát místem

zachycování a integrace různých fragmentovaných odštěpených emocí a parciálních

objektů, obtíží v terapiích jednotlivců, mohl by umožňovat další či prohloubené poznání,

případně poskytovat podporu nebo rady. Pokud by se takový záměr podařil, začali

bychom se možná dívat jinak i na problémy spojené s překračováním hranic, na

setrvávání kandidátů v limbo prostoru, na pasivitu, na nezájem pokročit do členství,

event. na tzv. „nesrozumitelná či bezdůvodná“ ukončení členství ve spolku. Vklad členů

do tohoto dobrodružství by se dal omezit na přesvědčení, že účinnost naší metody je

vyšší než ostatních terapeutických přístupů, že tedy dokážeme unést větší míru rizika

psychického nepohodlí a že se sami budeme konfrontovat s něčím v nás nedostatečně

truchleným.

Zatím máme k dispozici spolek podobný avataru vytvořeného umělou inteligencí. Ten

plní jisté funkce jednoduchou reflexní formou, ale bez schopnosti reflektovat něco

z toho, z čeho mají užitek pacienti, tedy být dost dobrým, vnímavým objektem pro

všechny. Spíše je nyní místem, do kterého dopadají důsledky projektivních identifikací,

hostilit, rivality, závisti, mocenských tužeb, individuálních deficitů, ale i mimořádných

kvalit jednotlivců zatím bez většího mentálního zpracování, ke kterým případně přispívá i

či je i generuje apod. Vztah s bývalým osobním analytikem je okolnostmi modifikován, a

po jeho úmrtí je postulovaná náhrada jiným dobrým objektem nedostupná. Nejčastěji

slýcháme doporučení, že si na prožívané problémy v terapeutické praxi máme zvolit

jednoho až dva kolegy ve spolku, se kterými si vzájemně důvěřujeme a s ním nebo s nimi

se radit apod. Ale vlastně i tímto zmnožujeme procesy fragmentace, štěpení a odloučení

na úkor integrativních tendencí. S představou pomoci tápajícímu a osamělému

analytikovi lze asi určitou směs kolegiality a přátelství ve spolku akceptovat, ale podle

mě bychom měli rozlišovat mezi opravdovým přátelstvím mimo psychoanalýzu a

spolupracující kolegialitou ve spolku. Jde o dva zcela jiné jevy. Totiž preferované

přátelství či nepřátelství ve spolku je rizikem pro uplatňování demokratického principu,

z čehož asi hlavně principu všeobecnosti a rovnosti. Pomůže-li zde analytický termín, jde

o ohrožení zásady neutrality. K pojmu kolegialita přiřazuji kolegiální kontejnování a

kolegiální etiku.

Tato mnou uvedená představa o cestě k nápravě je možná natolik naivní, že nebude

uskutečnitelná ani později. Tuto pochybnost uvádím s ohledem na možnou překážku

analogickou k Freudově (1937) představě o nepřekonatelném „skalním podloží“, či

„pevné skále“, za kterou již nelze u analyzandů v terapii jít, která se týká pozitivní

tendence zaměřené u žen na vlastnění mužského pohlavního údu a u mužů vzepření se

proti svému pasivnímu postoji vůči jinému muži. Rozhodně raději předpokládejme, že

narážíme na něco emočně obdobného, obtížně překonatelného nebo

nepřekonatelného, co se však tentokrát týká identity a sebeúcty již hotových

psychoanalytiků eventuálně i psychoterapeutů.

Literatura a semináře:

1/ Freud, S.: Konečná a nekonečná analýza (1937).

2/ International Journal of Psychoanalysis Summer Study Meeting Webinar on

„Mourning, Melancholia and Machines“. Alessandra Lemma, Jill Scharff and José Carlos

Calich, London 2025.

3/ International Psychoanalytical Association Talks On Psychoanalysis on „The loss of

illusions. How does the analyst mourn? Marc Hebbrecht, London 2024.

4/ International Psychoanalytical Association Webinar on „Psychoanalytic Reflections

on Aging: An Interdisciplinary Dialogue“. Warren Poland and Gilbert Kliman, London

2025.

5/ Junkers, G. et al.: nazvané „The Empty Couch“, Routledge, New York and Hove in East

Sussex, 2013.

6/ Junkers, G et al.: Living and Containing Psychoanalysis in Institutions: Psychoanalysts

Working Together, Routledge New York and Abingdon in Oxfordshire, 2023.

7/ Lemma, A. (2024). Mourning, Melancholia and Machines: An Applied Psychoanalytic

Investigation of Mourning in the Age of Griefbots. The International Journal of

Psychoanalysis, 105:542-563.

8/ Melanie Klein Trust Conference on „Truth and Kindness“, London 2025.

9/ Fischer, P., Petříček, M.: Všichni umřete. Hovory ze Slavie, Novela bohemica, Praha,

2022.

10/ Poland, W. S. (2025) What I’m Reading Now: Shakespeare’s Twelfth Night and Old-

Old Age. Journal of the American Psychoanalytic Association 73:137-142.

11/ Seifert, J.: Báseň „Tíha hlíny“ ze sbírky Halleyova kometa, SNDK Praha, 1967.

12/ Steiner, J.: Illusion, Disillusion, and Irony in Psychoanalysis, Routledge, New York and

Oxon, 2020.