Odcházení KHM – smrt Karla Hynka Máchy jako psychoanalytická kazuistika

PhDr. Jan Sácký

Následující příspěvek je dílčí součástí dizertačního projektu Karel Hynek Mácha: Psychobiografie umělce, který vzniká na Katedře psychologie Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy.

Projektu se aktuálně věnuji druhým rokem a v tomto referátu bych rád ukázal, k jakým výsledkům jsem doposud ve svém zkoumání Máchova života dospěl. Příspěvek je volně rozdělený na čtyři provázané celky – v tom prvním se pokusím stručně shrnout biografickou osu Máchova života. Popíšu také některé jeho vztahy, jeho osobnostní charakteristiky, jeho dobu. Poté nastíním teorii, prostřednictvím které pak budu předložený materiál vykládat. V interpretaci se zaměřím především na závěr Máchova života, pokusím se však vystihnout motiv, který mohl v jeho psychické realitě hrát významnou roli obecně. Příspěvek pak zakončím krátkou polemikou týkající se Máchova místa v naší národní myšlenkové tradici – možná by se dala nazvat Mácha psycholog? – s otazníkem na konci.

Psychobiografie je žánr, který usiluje o vysvětlení události v životě zpravidla význačných osobností různorodou psychologickou perspektivou. Jedná se o disciplínu, která je velmi úzce spjata s psychoanalýzou, neboť mezi jeden ze zakládajících psychobiografických textů patří také Freudova Vzpomínka z dětství Leonarda da Vinci, kde se Freud věnuje psychoanalytickému výkladu da Vinciho snu v souvislosti s několika reáliemi jeho života. Cizojazyčným čtenářům zajímajícím se o psychoanalytické pojetí tohoto žánru mohu také doporučit dizertační prací Jeana Laplanche, který vypracoval interpretaci psychotického onemocnění německého romantického básníka Friedricha Hölderlina. Kniha je v anglickém překladu publikována pod názvem Hölderlin and The Question of the Father.

Já se dnes pokusím o něco podobného v souvislosti s osobností význačné postavy české básnické tradice, Karlem Hynkem Máchou. Nebudu přitom dnes vycházet ze snu, jako je tomu u Freuda, ani z korespondence, jak to činí Laplanche, nýbrž především z interpretace jeho vrcholného díla, lyricko-epické básně Máj.

V příspěvku jako takovém v mnohém navazuji na referát, který jsem tady na opočenském sympóziu přednesl v roce 2022. I ten se týkal Máchy, i ten se opíral výklad básně Máj a podobně jako tehdy budu i dnes v mnohém vycházet z Jacquese Lacana. Oproti předchozímu příspěvku však nyní usiluji o větší obsáhlost a komplexitu.

Začněme tím, že popíšeme osu Máchova života a stručně načrtneme jeho rodinné zázemí. Čerpám zde především z monografie Karla Jánského z roku 1953 Život uchvatitele krásy. Mácha se narodil 16. listopadu 1810 v Praze, kde prožil takřka celý život, nepočítaje jeho hojná pěší putování a několik posledních měsíců před svým raným úmrtím, které strávil v Litoměřicích. Umírá 8. listopadu 1836, tedy v nedožitých šestadvaceti letech. Jeho rod po meči dokážeme vysledovat až do 16. století, jednalo se o rodinu jihočeských sedláků a v kontextu Máchova života není zcela bez zajímavosti, že o prvním zjistitelném předkovi z otcovy strany víme díky jeho účasti na ozbrojeném povstání proti vrchnosti. Máchův otec Antonín se narodil v roce 1769, když se mu narodil první syn, bylo mu již přes 40. Původně to byl mlynářský tovaryš, dva roky strávil na vojně, načež odešel do Prahy, kde se stal krupařem, tedy obchodníkem s moukou.

Rodinné zázemí Máchovy matky Marie, rozené Kirchnerové, bylo v mnoha ohledech poměrně dost odlišné. Pocházela z pražské muzikální rodiny, v níž se povolání hudebníka předávalo z generace na generaci, konkrétně její otec byl varhaník v kostele svatého Mikuláše na Malé straně. Oproti jeho otci byla Máchova matka o celých 12 let mladší. Jejich prvním dítětem byl Ignác, tedy náš Mácha – Ignác je německá varianta jména Hynek, necelé dva roky po něm do rodiny přibyl ještě mladší bratr Michal, který se po otci věnoval mlynářskému řemeslu.

První čtyři roky svého života strávil Mácha na Malé straně, poté se rodina přestěhovala na Dobytčí trh, čili na dnešní Karlovo náměstí. Praha byla na tehdejší poměry velkoměsto – čítala asi 83 000 obyvatel a dle Jánského v mnohem předčila i Berlín. České země však po Napoleonských válkách nebyly v dobrém stavu. Habsburskou monarchii navíc v roce 1812 postihl státní bankrot, což na Máchův osobní život mělo ten konkrétní dopad, že jej prakticky celý strávil v relativním materiálním nedostatku. Tato situace velmi konvenuje s obsahem Máchovy tvorby, která je plná duchů, ruin a zašlé slávy. Tehdejší Praha k romantickým fantaziím musela podněcovat ještě více, než je tomu nyní. Jen na samotném Dobytčím trhu, tedy bezprostředně v místech, kde Mácha vyrůstal, se nacházel legendami opředený kámen sťatého, tedy černý kámen s křížem a umrlčími insigniemi a hned naproti novoměstské radnici stával pranýř.

O Máchově dětství toho příliš známo není. Víme, že se ve škole velmi rychle naučil abecedu a již druhý týden po nástupu na základní školu četl. Dochovalo se jeho vysvědčení ze třetí třídy, které však svědčí spíše o průměrném prospěchu. Je možné, že lepších známek nedosahoval přes své zjevné nadání kvůli svému bouřlivému temperamentu, který se začal projevovat už když byl malý – víme například, že jako dítě pomáhal zvonit v kostele a že se zranil, když na zvon vylezl a spadl z něj. Z tohoto zranění mu zůstala nad pravým okem jizva, které si ve svých pamětech všímají Máchovy současníci a která byla patrná i na lebce při jeho exhumaci v roce 1938.

Už na gymnáziu se Mácha začíná zajímat o vlastenectví, se spolužáky si půjčují knihy v českém jazyce. Také v této době podniká své první básnické pokusy – možná poněkud paradoxně ovšem píše zprvu v němčině. Panuje obecná shoda, že se tato dílka svou kvalitou nemohou ani v nejmenším rovnat básním, které psal česky – s těmi začal od roku 1830, tedy zhruba od devatenácti let. Stojí ale za zmínku, že si Mácha i ve své zralé tvorbě ponechal řadu germanismů a německých jazykových prvků – například slovo truchloroušky, které zaznívá v Máji je do češtiny převedené slovo Trauerflor, které není v němčině té doby nijak ojedinělé ani význačné. Převedením tohoto slova do češtiny ovšem Mácha dosahuje vytvoření unikátního novotvaru s malebným zvukem – to píše Pavel Eisner v roce 1945, z jehož práce taktéž čerpám.

Jak Mácha dospívá, vrší se nám i poznatky o jeho životě a osobnosti. Mácha studoval práva a do dějin se zapsal jakožto student – myslím tím, že ve svém dospělém životě nestihl o moc více než dostudovat, neboť zemřel jen velmi záhy poté, co studia dokončil. Jeho veřejné působení je tak působením studenta, jak píše Jánský.

Na Univerzitě se Mácha zajímá především o filozofii a českou literaturu, ke které dochází na lekce k Josefu Jungmannovi. Ten jej také objeví jako básníka – běžně totiž studenty pobízel, aby na lekcích přednášeli svá díla. Mácha zde prezentuje svou báseň svatý Ivan, kterou pak posléze na Jungmannův popud publikuje. Krom studia čte Mácha poezii, Schillera, Goetha, později se naučí polsky a prostřednictvím polských překladů se seznamuje s britskou literaturou, ze které ho ovlivní například Walter Scott a především lord Byron.

Zdá se, že ve studentském kolektivu měl Mácha tendenci vystupovat poměrně dominantně. Dle vzpomínek současníka zhruba z roku 1850 si jej spolužáci zvolili za „svého náčelníka“ a to díky jeho přímosti, se kterou vystupoval i vůči profesorům. Mohli bychom zpochybňovat důvěryhodnost takových hodnocení s tím, že byla vyslovena dlouho po Máchově smrti, a navíc v době, kdy začalo jeho dílo zřejmě již nabývat popularity, jisté opodstatnění však pravděpodobně mají, neboť podobné zmínky registrujeme již v souvislosti s jeho vystupováním na gymnáziu.

Mácha tedy podle všeho impulzivní a temperamentní skutečně byl. Projevuje se to také v jeho zálibě v ochotnickém divadlu, kterému se usilovně věnoval. Kromě toho mu ale byla vlastní jistá výstřednost – jednak v jeho zjevu – proti tehdejšímu vkusu nosí plnovous a zvláštní je i jeho způsob oblékání, především však u něj pozorujeme zvláštní fascinaci smrtí – v jeho dílech se například často objevují signifikanty, které se smrtí nějak souvisí – ať už to jsou lebky, kati, duchové – jedna z jeho povídek, Márinka, je například postavená na známosti umírající dívky a poutníka, který je velmi pravděpodobně sebestylizací samotného Máchy. Vedle toho sám často chodíval na hřbitovy, o čemž píše ve svých deníkových zápisech, kde se také opakovaně rozepisuje o konkrétních detailech některých náhrobků – všímá si epitafů, obrazů na náhrobcích, různých zdobení a okrasných prvků. Někteří jeho současníci navíc tvrdí, že byl častým divákem poprav.

Významnou součástí Máchova života byly pěší túry. Dny často vyplňoval dlouhými procházkami, zničehonic dokázal v noci vyrazit z Prahy na Karlštejn a k ránu se vrátit rovnou na přednášku. Celé prázdniny trávil na cestách. Nikoho asi nepřekvapí, že měl rád kraj okolo Bezdězu, jeho oblíbeným místem byly také Krkonoše. Svůj nejatletičtější výkon vykonal v srpnu a září roku 1834, kdy spolu s přítelem Antonínem Štrobachem podnikl cestu do Itálie a zpět, přes Rakousko a Slovinsko, konkrétně po ose Praha – Linz – Salcburk – Innsbruk – Benátky – Lublaň – Vídeň a znovu Praha. Dle současných pěších turistických tras je to přes 1700 kilometrů, přičemž Mácha s Hindlem tuto vzdálenost urazili za pouhých 37 dní. To průměrně vychází na 46 kilometrů za den, nemluvě o převýšení. Mácha tak musel být fyzicky nesmírně zdatný. To dokládá i známá historka o tom, jak v době narození svého syna putoval přes noc z Litoměřic do Prahy a k ránu nazpět.

Je třeba se také zmínit o Máchových sociálních vztazích. Přátel a známých musel mít poměrně mnoho a z různých okruhů, ať už mluvíme o jeho spolužácích nebo o ochotnících. Zdá se ale, že se tyto sociální okruhy příliš neprotínali a že měl Mácha tendenci střežit si své soukromí – jeho spolužáci z univerzity totiž zpravidla nevěděli o jeho milostném vztahu s Eleonorou Šomkovou, o kterém bude ještě řeč.

Do jeho bližšího okruhu přátel patřili zřejmě Eduard Hindl, od kterého si Mácha půjčoval peníze, Karel Sabina, který o Máchovi napsal první, navíc psychologicky laděnou biografii Úvod povahopisný, dále Antonín Štrobach, který byl jeho společníkem na pěší poutí do Itálie a Jan Beneš. Mácha s těmito lidmi trávil mnoho času, v denících se zmiňuje o dlouhých procházkách se Sabinou, nebo s nimi hojně korespondoval, jako například s Eduardem Hindlem. Někteří autoři jsou ale přesvědčeni o tom, že jeho dopisy podléhaly značné autostylizaci a že se ve skutečnosti neotvíral nikomu – místo toho volil „vnitřní exil“, jak píše Pavel Eisner.

Osobně jsem si v této souvislosti všiml dvou věcí – Mácha měl místy ve svých dopisech tendenci se poměrně dramaticky, snad až herecky vylévat. Vedle toho se v nich občas vyskytne cosi, co by se dalo číst jako jakýsi homo-erotický podtón např. cituji z dopisů Hindlovi –„skoro bych se byl mezi čtením do Vás zamiloval nebo do sebe“ a nebo „Eduarde, to je můj syn – anebo Váš; tak hluboký smutek nenese tak outlé srdce leč našeho syna“. Přiznávám ale, že nevím, jak tyto úryvky vyložit. Mohou vypovídat spíše o tendenci v korespondenci dramatizovat nebo o jakési sebelásce – jsme si podobní, proto vás miluji jako sebe. V kontextu korespondence chci také připomenout zmíněného Jana Beneše – ten totiž v roce 1834 zemřel. Mácha později tuto skutečnost ve svých dopisech několikrát vyzdvihuje slovy jako „Beneš beztoho zemřel“. Tato formulace se jeví být jakýmsi všeobecným lamentem, ve kterém je shrnut všechen povznesený žal nad marností života.

Máchova milostná vzplanutí máme v jeho životě doložena tři – jen v jednom takovém případě však byla jeho náklonost opětována a přetavila se do vážného vztahu. Jednalo se o známost s Eleonorou Šomkovou, kterou historie zná jako „Lori“, jak jí říkal sám Mácha. Lori byla pražská Němka, neuměla česky a měla minimální vzdělání. Se svou rodinou žila v Truhlářské ulici, která přiléhá dnešnímu Náměstí Republiky v Praze. Mácha za ní tak chodil „dolů“, jak píše ve svých denících, z Dobytčího trhu. Mácha byl během jejich seznámení velice dvorný, poprvé se setkali v zimě 1834 v jedné kavárně a je známo, že jí zde Mácha se slovy „pijte panno, to vás zahřeje“ nabízel horkou čokoládu. Tato rytířskost však následnou podobu vztahu příliš nepředznamenala – Mácha působil ve vztahu velmi panovačně, ke konci života až paranoidně – z jeho deníků a korespondence se zdá, že trpěl nutkavou představou toho, že mu Lori byla nevěrná a opakovaně z ní mámil sliby, že tomu tak není.

Ke způsobu Máchovy lásky se zajímavým způsobem vyjadřuje Vojtěch Jirát ve své knize z roku 1948 Uprostřed století. Pozoruje u Máchy tendenci stylizovat se specificky do Falklanda, romantického aristokrata ze stejnojmenného románu Edwarda Bulwera-Lyttona. Falkland má napříč románem milostné pletky s řadou různých žen, specificky se v románu rozehrává konflikt mezi platonicky „čistou“ láskou duchovní a vášnivou láskou tělesnou. Mácha sám navíc u svého protějšku požadoval jemnost a jakési poetické cítění – všechny tyto paradoxní a do značné míry i umělé aspekty ženství – tedy vášnivá milenka, zároveň neposkvrněná duchovní bytost, souputnice ve věci obrození a poetická múza – měly být ztělesněny v jedné ženě a touto ženou pro něj měla být Lori, tedy chudé pologramotné děvče z důležitého, ale přece provinčního města rakouské monarchie. Sám sebe stylizoval do role aristokrata a na svůj protějšek kladl nesplnitelné požadavky. To, dle Jiráta, nevyhnutelně muselo vyústit ve zklamání.

Lori, která Máchu o více než 50 let přežila, vzpomínala, že měl ve zvyku dělat si obšírné zápisy do svého deníku. Z tohoto deníku máme dnes zachované pouze fragmenty. Z těch je však zřejmé, že si do něj Mácha mimo jiné šifrovaně poznamenával erotické zážitky, které s Lori zažíval. Z těchto zápisků se zdá, že jejich intimní život nebyl ani pro jednoho příliš uspokojivý. Přesto z něj však vzešel potomek – syn jménem Ludvík.

Blížíme se k závěru biografického přehledu. Ten je potřeba uzavřít představením okolností, za kterých došlo k Máchově předčasné smrti.

Máchův poslední rok pro něj musel být velmi turbulentní. Nejprve v dubnu na vlastní náklady publikuje Máj. Kritické ohlasy na něj však zdaleka nejsou příznivé – naopak je Máj tehdejšími českými literárními kritiky zcela nekompromisně odmítnut. Pro kontext – tehdejší představitelé národního obrozenectví – Josef Chmelenský, Slavomír Tomíček a Josef Kajetán Tyl – zřejmě kladli velký důraz na to, aby se tehdejší umělci cíleně zabývali národoveckými otázkami. Máchův psychologický a introspektivní subjektivismus bylo podle všeho něco, co jednak nechápali a co se příčilo jejich ideologickému zatížení. U Tyla, který byl na rozdíl od předchozích dvou zmíněných osob Máchovým vrstevníkem, lze navíc pozorovat tendenci k rivalitě, neboť Tyl měl tendenci stylizovat se do vedoucí figury jeho generace obrozenců. Máj ale každopádně nebyl Pražskou kritikou uznán především proto, že se vymykal. O tom svědčí i to, že například na Slovensku bylo dílo přijato mnohem vřeleji.

V období, kdy Mácha vydává Máj, vychází najevo i Loriino těhotenství. O prázdninách Mácha podniká cestu do Krkonoš a následně se rozhodne pro přestěhování do Litoměřic, kde nachází práci jako písař a koncipient. Litoměřice byly v té době město s převážně německou populací a Máchův odchod z Prahy nebyl okolnostmi nijak vynucen, neboť podobné pracovní nabídky měl i v Praze. V kontextu toho, že česká kritika nepřijala báseň, na které si dle korespondence velmi zakládal, se zdá významné, že si pro své další působení vybral právě německé Litoměřice.

Během podzimu se v Litoměřicích začíná zabydlovat, připravuje byt pro sebe i pro Lori s dítětem, která má slehnout v Praze, kde se posléze plánuje i svatba. K té ale nikdy nedojde – Mácha umírá 6. listopadu po krátké nemoci, které předchází frenetické hašení hořící stodoly, jehož se Mácha účastnil zhruba dva týdny před smrtí. Mácha přitom sedí na střese, polévá se a pije stejnou vodu, která se používá k hašení. Příčinou smrti je tak buď cholera nebo jiná bakteriální nákaza způsobená pitím špinavé vody.

Více než určení přesné příčiny úmrtí je pro naši věc důležitější skutečnost, že prakticky celý svůj pobyt v Litoměřicích se Mácha choval podivně. Výstředně se obléká, lidé si ho pletou s hrabětem. Shodí ze schodů místního rase, který stěžuje na to, jaké si advokát účtuje ceny. A do Prahy píše nervózní dopisy, kde Lori zakazuje, aby vycházela z domu – to už pravděpodobně pod vlivem nastupující nemoci. Před smrtí také ostentativně odmítá v té době běžné poslední pomazání, doslova se před příchozím knězem obrátí na druhý bok. Tak končí jeho život – a pohřeb se koná 8. listopadu, shodou okolností v ten samý den, kdy se měl Mácha v Praze ženit.

Předložil jsem materiál a rád bych nyní zkusil představit, jak lze alespoň části tohoto materiálu porozumět prostřednictvím psychoanalytického myšlení. Cestu k němu jsem našel v tomto případě u Jacquese Lacana, konkrétně v jeho inovacích Freudova pojetí Oidipského komplexu. Vezmu to opět trochu zeširoka. Pokusím se nastínit, jaký je u Lacana rozdíl mezi imaginárním a symbolickým řádem a jak Lacan pojímá téma kastrace, která je, jak uvidíme, u Máchy významným, ba možná dokonce stěžejním tématem.

Předtím chci ale podotknout, že nemám žádné komplexní vzdělání v Lacanovské teorii. Čerpám především z jeho rannějších textů, konkrétně ze souboru dvou přednášek, které u nás vyšly pod názvem Imaginárno a symbolično v překladu Jiřího Pechara v roce 2016 a IV. Semináře z let 1956-57, který do našeho prostředí uvedl docent Miloš Kučera v publikaci s názvem Malý Hans „lacanovsky“ v roce 2021. Pokouším se tak představit jeho pojmy spíše v počáteční fázi Lacanova vývoje jakožto teoretika a nedovedu říci, jak se vyvíjely dále. Četba Lacana je navíc pro jeho sloh a způsob přednášení poměrně náročná, připouštím proto, že je možné, že to, jak jej zde budu prezentovat, mohou být do značné míry moje vlastní interpretace jeho textů. Zároveň se však domnívám, že podobný přístup je pro čtení Lacanových textů do značné míry nezbytný. Četba Lacana mne osobně vybízí k hojnému domýšlení a představám – je to dle mého názoru do značné míry nezbytná součást procesu porozumění. Neboť dané představy kolikrát neobstojí, je nutné se vracet, zastavovat se, setrvávat u problematických pasáží a znovu se domýšlet, co tím kterým tvrzením mohl Lacan myslet. Toto domýšlení se však postupně – snad – stává přesnějším, jak do sebe čtenář vstřebává Lacanovskou poetiku a způsob myšlení.

Lacan předpokládá u člověka něco jako fundamentální rozštěp vycházející z diskrepance mezi motorickou nedostačivostí a kognitivní kapacitou během dětství. Imaginárno se rodí z identifikace se svým vlastním zrcadlovým obrazem, což je jakýsi vývojový pokus o kompenzaci onoho rozštěpu – obraz v zrcadle je celistvý, kontrolovatelný, stylizovatelný, ale ve skutečnosti se z něj rodí soubor představ o sobě a o světě, které zabraňují komunikaci na rovině dvou subjektů. Subjekt Lacan ztotožňuje s Freudovským Id, neboli „Ono“. „Ono“ tak pro Lacana není něčím, co je třeba regulovat, jako to místy naznačuje Freud, leč spíše něčím, co zprostředkovává – dnes bychom řekli – „autentickou“ komunikaci. Imaginární složka jako soubor iluzorních představ o sobě a o světě tomu potom brání.

Do určité míry protikladný vůči imaginárnímu řádu je řád symbolický. V jeho rámci dochází vždy ke společenské výměně. Jinými slovy, dar je vždy záležitost symbolické roviny. Symbolické je to, co nemá nutně význam samo o sobě, ale co svůj význam získává v rámci směny. Pozvání na kávu je symbolický akt – obsahuje v sobě nevyřčený a nevědomý předpoklad, že nám druhá strana pozvání nějakým způsobem vrátí. Zdráhá-li se naše pozvání přijmout, společenská konvence nás často přivede k tomu říci „To nestojí za řeč, to nic není.“ – Výměna těchto „nic“ je však to, co dle Lacana vytváří prostor, ve kterém se potom uskutečňují naše mezilidské vztahy.

Symbolické se nachází v kontrastu s imaginárním v tom smyslu, že se imaginární vztahuje vždy pouze k jednotlivci – imaginární je vždy narcistní. Můžeme mít jistou imaginární představu o ostatních, ta však dle tohoto pojetí vždy vychází z naší vlastní představy o nás samých. Proto se Lacanovská analýza koncentruje výhradně na analýzu promluvy. Je třeba ale říci, že cílem Lacanovské terapie by nebylo imaginární část odstranit, jako spíše zprůchodnit a snad jen dojít k pochopení, že se jedná o naše vlastní iluze.

Bod, kdy je do lidského vývoje definitivně zaveden symbolický řád, spatřuje Lacan v Oidipském konfliktu. Už předtím pro něj existují jisté náznaky v ranném vývoji, především neverbální komunikaci matka – dítě, která se týká kojení. Jinými slovy, už prs jakožto primární objekt je čímsi, co se stává rudimentálním darem. To však pro naši věc není stěžejní, a proto nepovažuji za nezbytné se tímto směrem vydávat. Stejně tak se vzhledem k danému tématu omezím pro zjednodušení na popis Oidipa, jak jej Lacan popisuje u chlapce a vynechám pojetí oidipského problému u dívky, neboť to by vyžadovalo zavádění a vysvětlování dalších pojmů, kterých už tak není málo.

Vyjděme z toho, že v Lacanovském pojetí nemá preoidipská situace pouze dva členy – matku a dítě, ale členy tři – matku, dítě a falus, po kterém matka touží. Lacan tedy v této teorii počítá se závistí penisu, který má dítě nahrazovat. Tady poznámka – Lacan zdůrazňuje rozdíl mezi falem a penisem. Falus je vztyčená část penisu. Zapamatujme si, že se jedná o imaginární objekt. Nejedná se pak jednoduše o něco, co zhruba jedna polovina lidstva má a druhá nemá a tím je hotovo. Falus je problém – jak pro chlapce, tak pro dívku. I chlapec se k falu primárně vztahuje z dětské pozice, jako k něčemu, co spíše nemá, než má. To proto, že falus je vývojově v prvé řadě přisouzen matce – matka je potentní, protože má moc nad uspokojením přání dítěte. Dalším krokem je zpracování šoku z toho, že matka falus postrádá. V psychoanalytických kazuistikách se často objevují příklady fobií z různých kousajících zvířat – Anna Freudová má v jednom případu, který Lacan cituje, dívenku, která se bojí psa. Malý Hans má zase strach z koně. Toto Lacan interpretuje jako snahu vysvětlit realitu chybění falu u matky – matka falus měla, pak se ale objevilo kastrující zvíře, které jej ukouslo a o falus ji připravilo.

Vyjděme z toho, že v Lacanovském pojetí nemá preoidipská situace pouze dva členy – matku a dítě, ale členy tři – matku, dítě a falus, po kterém matka touží. Lacan tedy v této teorii počítá se závistí penisu, který má dítě nahrazovat. Tady poznámka – Lacan zdůrazňuje rozdíl mezi falem a penisem. Falus je vztyčená část penisu. Zapamatujme si, že se jedná o imaginární objekt. Nejedná se pak jednoduše o něco, co zhruba jedna polovina lidstva má a druhá nemá a tím je hotovo. Falus je problém – jak pro chlapce, tak pro dívku. I chlapec se k falu primárně vztahuje z dětské pozice, jako k něčemu, co spíše nemá, než má. To proto, že falus je vývojově v prvé řadě přisouzen matce – matka je potentní, protože má moc nad uspokojením přání dítěte. Dalším krokem je zpracování šoku z toho, že matka falus postrádá. V psychoanalytických kazuistikách se často objevují příklady fobií z různých kousajících zvířat – Anna Freudová má v jednom případu, který Lacan cituje, dívenku, která se bojí psa. Malý Hans má zase strach z koně. Toto Lacan interpretuje jako snahu vysvětlit realitu chybění falu u matky – matka falus měla, pak se ale objevilo kastrující zvíře, které jej ukouslo a o falus ji připravilo.

Abychom se v tom zorientovali, můžeme si pomoci Lacanovou definicí lásky -„Láska je touha dát to, co nemám někomu, kdo o to nestojí.“ Jinými slovy, kdybychom to vztáhli k oidipské situaci, je to snaha dát falus matce, který chlapec má přinejlepším v podobě oné vějičky, aniž by po něm ovšem ona matka toužila – její touha, jak už bylo řečeno, směřuje k něčemu, co přesahuje to, co její dítě má a čím se dítě může stát.

V čem spočívá řešení oidipského problému?

Dle Lacana – v kastraci. Kastrace je podle Lacana symbolický dluh. Provádí ji otec. Spočívá v odebrání falu jakožto imaginárního objektu. Jeho odebráním vzniká dluh – který se, podle Kučery, projevuje na dvou rovinách – jednak v tom, že za to, že se vzdává matky jako erotického objektu, je chlapci přislíbeno, že bude mít v dospělosti jinou ženu. Zároveň se jedná o zařazení do řetězu posloupnosti generací. Je to vlastně dovedení dítěte k možnosti, že se v budoucnu stane plnohodnotným členem rodiny. Je to odhalení skutečnosti, že mu něco předchází, že do současného stavu přivede něco nového – v tomto případě konkrétně ženu zvnějšku – a tím zajistí, že něco bude pokračovat i nadále. Je to jak ukotvení ve vlastním rodu, tak uvedení do světa, který hranice rodu přesahuje.

Kastrace spočívá v odebrání něčeho, co je ve své podstatě iluzorní výměnou za příslib, který směřuje do budoucna a zároveň se vztahuje k minulosti. Nejedná se tak o pouhé odebrání jako spíše o výměnu. Kdo v oidipském konfliktu prohrává, ten nakonec vyhrává. Primárně však samozřejmě prohrát nechceme – kastrační úzkost je tak tím pádem něco, co se objevuje i v tomto uspořádání.

V jiném semináři se Lacan spíše okrajově zmiňuje o tom, jak je možné v kultuře kastraci symbolizovat – řečeno obecněji, spočívá to v kombinaci falického symbolu a symbolu smrti, typicky lebky. Zaujalo mne – a nyní se již dostáváme k pointě příspěvku – že v Máchově díle lze nalézt spoustu motivů, které se právě takto dají interpretovat.

Uveďme několik příkladů z básně Máj. Už základní dějový problém básně evokuje Oidipa – Mladý loupežník Vilém zabije muže, o němž se dozvěděl, že v minulosti svedl jeho milenku, Jarmilu. Vyjde najevo, že tento muž je Vilémův otec, který jej v dětství vyhnal z domova, následkem čehož vyrostl mezi vyvrhely a stal se loupežníkem. Vyrostl v lese, tedy nikoli v civilizaci – nebyl zařazen do generační posloupnosti. Zároveň na celé postavě Viléma je cosi falického – je nepodrobený, divoký, Mácha používá přívlastek strašný. Výstředně se obléká, nosí klobouk s perem, tím pádem se svým oblečením vyděluje ze společnosti a opticky se zvětšuje, navíc Mácha sám ve svém deníku používá slovo „péro“ ve smyslu vulgárního synonyma penisu.

Ve zkratce, Vilém dobře odpovídá tomu, jak se může zakoušet člověk v pozici narcistního, preoidipského dítěte – jak Mácha sám mohl toužit vidět sám sebe. V tomto kontextu je příznačné, že nejdějovějším momentem celé básně, která je jinak převážně lyrická a introspektivní, je Vilémova poprava – poprava by se sama o sobě dala číst jako vyjádření kastrace a to, jak falickou figurou Vilém je, toto zdání ještě umocňuje. Vilémovo tělo navíc posléze není pohřbeno, ale zavěšeno na sloup – na samý vrchol sloupu je umístěna jeho lebka. Tím Mácha přímo zobrazuje falický symbol doplněný o signifikant smrti.

Ukazuje však Mácha kastraci v Lacanovském duchu? Zřejmě nikoli – V Máchově pojetí je kastrace, skrytá za motiv smrt čímsi, po čem nepřichází nic, co je samo o sobě svým způsobem vyvrcholení. Soudím tak z toho, že Vilémova poprava je zobrazena jako něco bezmála heroického. Nikoli však pro to, že Vilém umírá ve jménu nějaké obecné věci nebo ideje, nýbrž proto, že překonává subjektivní děs ze smrti.

Chci vyslovit domněnku, že Oidipské téma, které se v tomto případě vyostřuje k pojmu kastrace, muselo hrát v Máchově životě významnou roli. Dává smysl, že jakožto romantik píše o něčem, co jej osobně hluboce zasahuje. Přímo je to ale vidět i v jeho životě, jmenovitě na vztahu s Lori – podobně jako Jarmila v Máji, byla Lori předmětem jeho žárlivých fantazií spojených s představou, že nebyl její první. Z toho dýchá představa jakéhosi imaginárního otce-rivala, skrytá v Máchově nevědomém pozadí. Krom toho vzpomeňme na nárok, který Mácha na svou partnerku kladl – na jeho požadavek, aby v sobě Lori zosobnila jeho ideál milenky, umělecké souputnice a duchovní múzy. Ten se v kontextu tehdejší reality zdá absurdní, docela dobře by však mohl vypovídat o jeho imaginárních identifikacích s anglickými aristokraty-spisovateli, které Mácha četl, jmenovitě Bulwera a Byrona.

Mácha tak veskrze působí velmi oidipsky. Zdá se mi, že pro něj muselo být velmi těžké přijmout realitu narození potomka, jako by bylo složité vyrovnat se s následky vlastního sexuálního života. Především se ale domnívám, že samotná publikace básně Máj mohla být z Máchovy strany snaha, jak se z této pozice vymanit, jak se v Lacanovském duchu zařadit do širšího generačního, společenského a především kulturního rámce, který zde, v národním kontextu, plnohodnotně nebyl a teprve se formoval v podobě ranných obrozeneckých snah. Problém je, že Mácha byl se svým dílem odmítnut, a to velice příkře.

Není mi známo, jaký měl Mácha vztah k otci, ale náhlý a pro mnohé jeho známé překvapivý odjezd do Litoměřic působí jako agování, jako by byl o něco připraven a vyhnán. Mácha navíc poměrně záhy po přesunu umírá. Zvláštní, zdánlivě mužné výstupy, které v Litoměřicích podnikal – především ono hašení stodoly, pak působí jako přemrštěná kompenzace stavu, ve kterém se dle tohoto čtení nacházel – stavu, kdy byl o něco bez náhrady připraven. Ostatně i v Máji je dětství popisováno jako cosi sladkého, rajského, leč ztraceného a nedostupného, po čemž následuje jen na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal (citace z Máje). V tomto případě se nabízí číst jeho studentská léta jako jakési protažené dětství, které nahrazuje nešťastná lopota dospělého života.

K myšlence agování kastrace mě ale přivedl především způsob jeho smrti. Mácha totiž na smrtelné posteli odmítá poslední pomazání – na příchod kněze reaguje tím, že se odvrátí. Podobným způsobem odmítne i svou domácí, která se těsně před jeho smrtí u postele modlí. Přijmout něco takového by totiž znamenalo přijmout zařazení do nějaké posloupnosti, do širšího společenského systému, v tomto případě zosobněném v křesťanské tradici. Mácha však jako by těmito činy inscenoval negaci, do které se zřejmě postupně propadal už od chvíle, kdy kritika odmítla Máj, na který podle všeho velmi sázel. Nejprve odchodem do německého města realizuje negaci vlastenectví. Poté neguje křesťanskou tradici až se nakonec v podobě smrti odevzdává i negaci i samotného života. To však není posledním článkem tohoto řetězce negací – tím je totiž skutečnost, že Máchův pohřeb připadl na 8. listopadu, totiž na den, kdy se měla v Praze konat jeho svatba. Jakoby se mu až po samotném konci života, tomuto bouřlivému a ohnivému romantikovi, podařilo dosáhnout negace, ba, kastrace samotné lásky a zinscenovat jeden ze závěrečných veršů básně Máj – Bez konce láska je! – Zklamánať láska má!

Z celého Máchova života, a především pak z jeho konce, čiší cosi tragického. Jakoby mezi ním a společností, do níž se snažil začlenit, zela propast, kterou nebylo možné překlenout. Mám za to, že kritickým momentem, který rozhodl o jeho osudu, byla špatná reakce kritiků na vydání Máje. Mácha podle mého názoru toužil být přijat otcovskou autoritou zosobněnou tehdejšími obrozenci, zároveň tomu však nechtěl obětovat svou individualitu a osobitost. Eisner opakovaně mluví o tom, že se Mácha uchyloval do „vnitřního exilu“ – do svého nitra se obracel před vnějším světem, který mu nerozuměl a v mnohém také zřejmě nestačil. Pro Máchu pak jeho vlastní situace a realita byla v lecčem nedostatečná a například prostřednictvím identifikací s obrazem romantického aristokrata mohl usilovat o to, aby tento nedostatek vykompenzoval.

Domnívám se, že se především do básně Máj soustředila jeho nevědomá snaha, jak svůj vnitřní exil opustit. Uvažuji také nad tím, zda se Mácha u svých kritiků nesetkal s něčím, co můžeme pozorovat i v naší současné celospolečenské veřejné debatě – strach z jinakosti, z odlišného a z cizího. Problém, který tehdejší kritiky totiž spočíval v nepochopení – obviňovali Máchu z nihilismu, Mácha byl však, dle mého čtení, mnohem spíše psychologem než nihilistou. Psal-li o nicotě, psal o duševním stavu, nikoli o fenoménu. Mnohem spíše než nicota samotná jej zajímal strach z nicoty. Čteme-li Máj pozorně, můžeme si také například všimnout, že Vilém ve druhém zpěvu vpodstatě volně asociuje. Osobně mi v kontextu tehdejší doby připadá fascinující Máchův zájem o pochody lidské mysli a jeho bystré zachycení způsobu, jakým se řetězí lidské myšlenky. Máj někdy bývá srovnáván s Byronovým Vězněm Chillonským – připadá mi ale, že Máchův psychologický vhled ten Byronův přesahuje.

Můžeme se dohadovat, jaký dopad měla Máchova předčasná smrt na vývoj české literatury. Bezpochyby je v historickém nakládání s touto figurou cosi velmi štěpícího – nejprve je za svého života odmítnut a krátce po smrti zatracen – To vidíme například u Tyla, který několik let po Máchově smrti vydává znevažující a v mnohem ohledu parodizující povídku Rozervanec – později v 19. století je však objeven a popularita jeho díla a způsobu života graduje až k tomu, že se hovoří o „máchovském kultu“. Sám mohu být tedy zasažen touto štěpící tradicí a mohu Máchu idealizovat, i s tímto vědomím však říkám, že se nemohu zbavit dojmu unikátnosti, který ve své době představoval jeho psychologický zájem. Zdá se mi, že zájem o hlubší introspekci nemá v našem národním uvažování obecně valnou tradici. Kladu si proto otázku, zda jsme s Máchovou předčasnou smrtí nemohli přijít o figuru, která takovou tradici byla bývala mohla založit.

LITERATURA:

EISNER, Pavel. Na skále: dvanáct zastavení Máchovských. Praha: K. Voleský, 1945.

FREUD, Sigmund. Vzpomínka z dětství Leonarda da Vinci. Přeložil Ladislav KRATOCHVÍL. Ars. Praha: Orbis, 1933.

LAPLANCHE, Jean. Hölderlin and the Question of the Father. Els Editions, 2007.

JANSKÝ, Karel. Karel Hynek Mácha: život uchvatitele krásy. Praha: Melantrich, 1953.

JIRÁT, Vojtěch. Uprostřed století: podobizny lidí devatenáctého věku. Sbírka esejí a vědeckých rozprav Duch a tvar. Praha: Petr, 1948.

KUČERA, Miloš. Freudův „Malý Hans“ (Lacanovsky). 2021. ISBN 8075303229.

LACAN, Jacques. Imaginárno a symbolično. Vydání I. Přeložil Jiří PECHAR. Společnost. Praha: Academia, 2016. ISBN 978-80-200-2520-3.

MÁCHA, Karel Hynek, ČERVENKA, Miroslav; SOUKUPOVÁ, Marta a SELUCKÁ, Markéta (ed.). Básně. V České knižnici vydání třetí. Česká knižnice. Brno: Host, 2015. ISBN 978-80-7491-537-6.