NEVĚDOMÉ FANTAZIE- NAROZENÍ, ŽIVOTA A SMRTI

PhDr. Slavoj Titl

Člověk má dva životy. Ten druhý začíná, když si uvědomí, že má jenom jeden. Konfucius

Freud obohatil psychoanalýzu o řadu „teorií“ a hypotéz, které pomáhají psychoanalytikům a psychologům rozumět lidské mysli. Jeden z těchto přístupů se zaměřuje na nevědomé fantazie, které člověka řídí. Nejdůležitější nevědomou fantazií neurotiků byla nevědomá fantazie o konstelaci tří osob, kterou nazval oidipský komplex a ten považoval za kořen neurozy.Vedle oidipského komplexu fantazií objevil ale také fantazie preoidipské- orální, anální, falické, různorodé infantilní sexuální teorie a s nimi související teorie kastrační a vražedné, ale i fantazie omnipotentní a narcistické. Freud také objevil, že fantazie odpovídají vývojovému období díttěte a jsou pro něj charakteristické. Svět kolem sebe hodnotíme z pohledu vývojových problémů, které řešíme. Freud a jeho spolupracovníci byli zpočátku fascinováni fantaziemi, které u svých pacientů objevovali- buď je slyšeli (když se po analýze staly vědomými), nebo je z jejich volné asociace vysoudili.Brzy objevili, že fantazie nejsou jen reprezentací instinktů, ale také jako obrana proti nim. Freudiáni je pojímali jako projevy pudových impulzů (sexuálních a agresivních). S rozvojem teorie objektních vztahů a především vlivem teorie M. Kleinové se ale do ohniska pozornosti dostaly také fantazie o vztahu k objektu. Melanie Kleinová na Freudovy objevy navázala a obohatila tento způsob pojetí mysli. Ukázala, jak nevědomé infantilní fantazie přetrvávají v dospělé mysli a pokud nejsou reflektované, významně ovlivňují život člověka. Ukázala také, že nevědomá fantazie může být sdílena (projektivní identifikací) mezi dvěma, nebo více subjekty, aniž by byla u některého z nich vědomá. I přesto „intersubjektivně“ ovlivňuje prožívání těchto subjektů. Setkáváme se s tím v intenzivních individuálních terapiích, ale určují také zamilovanost, párový vztah a sexualitu. Psychoanalytičtí pároví a rodinní terapeuti začali objevovat také transgeneračně přenášené fantazie, které ovlivňují celé rody, nebo kultury.

Poslední dobou si všímám, jak moji pacienti a lidé obecněji, nevědomě plánují (ve své nevědomé fantazii) svůj život. Jak neustále nevědomě opakují neadaptivní, nebo nešťastná „řešení“, což může být v extrému i smrt. Nevědomě plánují podle svých infantilních fantazií, které jim v dětství pomohly adaptovat se na nepříznivé, traumatické okolnosti, řešit infantilním způsobem konflikty jejich dospělého života, nacházet iluzi bezpečí s pomocí obranného zkreslení reality. Mnohdy se diví, že se jim „náhodou“, nebo z nějaké osudové „schválnosti“ dějí stále stejná neštěstí. Žijí a nevědomě „plánují“ svůj život v kolapsu času. Jakoby žili ve stejných podmínkách jako v dětství, jakoby byli stejně bezmocní a ve stejném ohrožení, jejich vztahy jsou funkcionální, jako byly v dětství, nevnímají své autorství a aktivitu při tvoření života, neprožívají smysl života, čekají vysvobození od někoho, z vnějšku, až něco přijde, nebo dokonce jen v zoufalství čekají na svůj konec.

Z pohledu analytika lze na jejich život pohlížet přes různé deficity. Můžeme mluvit deskriptivně o diagnoze- neuroze, psychopatii, psychoze, perverzi, atd., o ranném traumatu a deficitu reprezentací, neschopnosti intrapsychického konfliktu, o nezralých obranách, o narušených, funkcionálních vztazích, nebo narcistickém deficitu a děsu ze vztažnosti, atd. Tento „vnější“ způsob nazírání má v psychoanalýze svoji tradici i význam, ale někdy nás vzdaluje od porozumění vnitřnímu světu pacienta z jeho hlediska. Je dobré si občas vlézt do bot našeho pacienta. To, co my vnímáme jako deficit, on často prožívá jako výhodu, co my vnímáme jako jeho slabost, on prožívá jako svoji sílu, co my chápeme jako úkryt, on vnímá jako potřebnou ochranu. On má své „dobré důvody“ proč žije, jak žije. On se mnohdy ani nepovažuje za poškozeného. Naopak, má pocit, že má něco, co my ostatní ve své naivitě postrádáme . Má něco, co ho chrání, co mu pomáhá, on je mnohem lepší a připravenější pro zlé lidi a ten hrozný, nepřející svět a je na to hrdý. Má něco, co my obyčejní smrtelníci, kteří si stále ve vztazích nabíháme, zlobíme se, máme vnitřní i vnější konflikty a někdy se trápíme, bojíme se o svůj život, atd. nemáme.

Naši pacienti potřebují abychom jim rozuměli z jejich perspektivy. Považuji tedy za užitečné přemýšlet

1. o „dobrých důvodech“ pacienta, jako o nevědomých fantaziích, o jeho/jejím nevědomém plánování svého života i smrti jako pokusu zachovat si pocit bezpečí, sebeúcty, pocitu kontroly proti bezmoci a slabosti dětství.

2. zkusit formulovat jejich nevědomou fantazii v „ich“ formě a

3. zkusit vytvořit hypotézy o tom, jak bude v přenosu své fantazie-pravděpodobně- testovat. Pomáhá to, aby se pacienti cítili pochopení a pak s námi mohli autenticky spolupracovat.

Když jsem začal přemýšlet o tématu odcházení a smrti, uvědomil jsem si, že vyjmout smrt jako osamocené téma mi připadá příliš omezující a depresivní. Odcházení/separace, ztrácení, truchlení nad ztrátami, opouštění iluzí, hledání cesty životem, hledání vnitřní pravdy, nalézání vlastní identity a smyslu svého života, vnímám jako související a vzájemně podmíněná temata. Pro mě má život dva limity-narození a smrt, ty jsou ale vždy propojené složitým hledáním a blouděním, jak žít. V psychoanalýze se setkávám se specifickými fantaziemi ke každé části. Proto jsem rozčlenil referát na tři části Fantazie o zrození, nevědomé plány života a fantazie o smrti.

Svět a vztahy neprožíváme takové jaké jsou, ale vždy podle svých nevědomých fantazií, protože ty určují naše plánování a také emoční prožívání. Nejsme pasivním produktem toho, co jsme zažili (třeba traumat), jak si to představuje naivní psychologie. Jsme v každém okamžiku spolutvůrci svých nevědomých fantazií- přesvědčení, víry. Neustále vytváříme představu o svém světě, našich blízkých, o společném vztahu, o sobě a podle ní se k lidem a světu vztahujeme. Pokud jsou fantazie nevědomé, náš životní běh působí jako řecká, předem určená tragédie. I Oidipus žil tragický život, protože nevěděl kdo jsou jeho skuteční rodiče a co se stalo v jeho ranném dětství. Žil fantazií, že se musí za každou cenu vyhnout incestu a otcovraždě. A tento vědomý fantazijní plán ho k těmto činům neodvratně přivedl. Neměl šanci se tomu vyhnout. Teprve jsou- li nevědomé fantazie uvědoměny, můžeme je testovat v realitě a v přenosu (nebo důležitých vztazích) a pak je můžeme i korigovat, modifikovat, nebo zcela opustit. Fantazie nás mohou dělat bohatšími, protože nás spojují s nevědomím, pudy a naší přirozeností a umožňují nadhled, humor a tvořivost a/nebo pokud jsou nevědomé a/nebo nepřijaté, pak nás zahánějí do vyschnutí vášně, utrpení, nebo i smrti. Ubližujeme sobě, nebo druhým. Nevědomé fantazie nám mohou život zkomplikovat, přivodit nemoc, nebo také smrt. Věřím ale, že pokud žijeme v souladu se sebou, můžeme nalézt pocit stabilní identity a smysl života a žít naplněný život bez děsu z jeho konce.

Samozřejmě si v tomto referátu nekladu nárok na vyčerpávající soupis fantazií, to ani není možné. Jde mi spíše o inspiraci k určitému způsobu přemýšlení o životě, o sobě a pacientech. Budu se zabývat fantaziemi, které určují kvalitu života.

Fantazie o zrození

Paní A se obrátila na terapeuta, protože „necítila ke svému dítěti nic“, nevěděla jestli své dítě miluje. „ Jakobych byla cizí“ říkala. Proběhlo několik konzultací v nichž se ukázalo, že když se její – dnes 4 letý syn měl narodit, její otec poměrně náhle a překvapivě umřel. Pokoušeli se s manželem o další dítě, ale nedařilo se jim. Trápila se tím, protože vždy chtěla hodně dětí. V terapii říkala se samozřejmým, ale trpkým výrazem: „Když se jedna dušička má narodit, jiná dušička musí umřít!“. Smrt milovaného a obdivovaného otce toto přesvědčení podpořilo. Pacientka nevědomě obviňovala a nenáviděla své dítě, že jí vzalo milovaného otce. Teprve když se fantazie stala vědomou, mohla být propracována, testována realitou a odtruchlena. S tím se změnila i idealizovaná vzpomínka na otce. Pacientka přišla domů s nadšením „Miláčku, ty jsi se mi dneska narodil !“ Věřím, že právě tento náhled jí umožnil neděsit se otěhotnění a mít další děti.

V některých rodinách se předává nevědomá/vědomá fantazie, že „někdo musí umřít, aby se někdo jiný narodil“. Rodiče pak mohou být zatíženi zlostí na dítě a dítě, které se pak narodí, může být zatížené „dědičným hříchem“, že kvůli němu musel nejprve někdo umřít. Taková fantazie se často v rodech předává z generaci na generaci a je obrovskou zátěží.

V jiných rodinách je dítě „odměnou“ za správný, morální život. Mnohdy jde o infantilní fantazii, že život a dobré věci si člověk musí zasloužit odříkáním. Taková fantazie vede k úzkosti, že „když nebudeme žít „správně“(tedy podle někoho jiného, ale autonomě- podle sebe) budeme potrestáni nezdarem našeho dítěte, nebo i jeho smrtí“. Takoví rodiče žijí pod damoklovým mečem, pod stálým ohrožením. Nemohou žít autenticky, protože by mohli být potrestáni na tom, na čem jim nejvíc záleží. Děti jsou v jejich fantazii jakýmsi rukojmím Boha, Zákona….Ve Starém Zákoně můžeme najít mnoho takových příkladů. „Budu-li žít podle sebe, budu žít špatně a za to, pak zaplatí moje dítě.“ „Vyšší věci (Bůh, Pravda, dodržení přísahy a morálního pravidla atd.) je důležitější než život můj a mého dítěte“. Podobná fantazie „Cokoli v životě dostanu dobrého, tak za to budu muset zaplatit, vede některé lidi, aby si dobré věci v životě (ani v terapii) nebrali. Když se jim něco podaří, musí si to rychle pokazit. Paní Jana říká: “V životě je všechno v rovnováze. Když zažiju něco dobrého, přijde pak něco zlého.“

Velmi často se setkávám s lidmi, kteří se narodili, aby byli funkcionálním objektem svých rodičů. Mají být rodičem svým infantilním rodičům, mají být pečovatelem svým nemocným, úzkostným, nebo depresivním rodičům, nebo mají nahradit jejich rodičovskou funkci vůči dalším dětem/sourozencům v rodině, nebo jsou dokonce pojmenováni po svém mladším, zemřelém sourozenci, kterého mají rodičům nahradit. Byli zrozeni aby sloužili, ne aby žili vlastní život. Jejich nevědomé přesvědčení je, že „Podřídit se životnímu plánu svých rodičů, je veliké hrdinství, které pro své rodiče rád vykonám. Obětovat své zájmy rodičům (práci, vědě, státu, panovníkovi, Bohu) je nejvyšší formou lásky. Láska je oběť“. Za to budou mít naději na jejich lásku a úctu. Někdy se tito lidé vzbouří a zbytek života žijí v odporu a nenávisti vůči rodičům a také v hlubokém pocitu viny. V jednom ani druhém modelu ale nežijí podle sebe. Aby tuto oběť mohli udělat, vytvořili fantazii: „Jsem mnohem lepší než sobci kolem mě. Já se umím přemoci a obětovat se, nebo jsem hrdý/á že dokážu nedělat to co oni chtějí“ Tento přenos odehrají i v analýze. Potřebují, aby tuto fantazii analytik rozpoznal a náležitě ocenil v kontextu jejich dětských fantazií. Ve fázi odporu a nenávisti k analytikovi, který údajně také chce jejich poslušnost, často hrdě odcházejí. Tím se ale nestali separovanými, jen odehráli opak submise a neseparovanosti.

V posledních dvaceti letech ke mně často přicházejí neplodné páry kolem 40 let. Bývají to profesionálně velmi nadaní, úspěšní a bohatí lidé (především ženy), kteří odkládali těhotenství, protože chtěli kariéru, majetek, nebo užívání. Ženy bývají pohledné, velmi inteligentní, ctižádostivé a často mají zájem o sex. Naopak, muži ač úspěšní, fyzicky atraktivní, o sex zájem nemají, nebo ho mají, ale vůči jiným ženám. Ženy si představují, že po porodu co nejdříve předají dítě do péče chůvě, či manželovi a nastoupí zase co nejdříve do své profese, aby se realizovaly, nebo začnou hned, jak je to možné, chodit do fitka, aby byly krásné. Dítě má být jen dalším výkonem, který v životě zvládly. Často používají slova „vždyť na to mám právo“, jakoby dítě vnímaly jako ohrožení, jako objekt, který jim vezme „právo“ na osobní štěstí, na mládí, krásu, na společenský úspěch. Jejich muži se podřizují a nevědomě se na ženu zlobí jako na svou matku. Nevědomá fantazie obou bývá shodná- dítě je ohrožením (narcisticky pojaté) autonomie. „Je to objekt, kterému se budu muset cele vydat, sloužit mu a nechat se vysát.“ Chtějí dítě jako potvrzení sebe a zároveň se ho děsí. Je to ale objekt, který má vytvořit a potvrdit jejich kvalitu a životní úspěšnost o níž v hloubce pochybují. Protože sami prožívali své rodiče jako nepřítomné, neempatické, nedávající. Mají- li dítě, díky pokročilé medicině, nebo protože si ho koupí, buď mu začnou bezhraničně sloužit, nebo ho opouštějí tak, jak byli oni opuštěni a trauma se předává do další generace. „Moderní“ ideologie, které ženy podporují, aby byly hlavně výkonné (sexi Barbíny, výkonné sportovkyně, v pracovnice, podnikatelky) a ne „nudné “ maminky a muže, aby převzali péči o kojence, místo ženy, tento trend podporují.

Fantazie o životě

Jaké hlavní fantazie vytváří plán našeho/pacientova života ? Zde je několik fantazijních strategií jak pojmout život. Opět si nekladu za úkol podat vyčerpávající přehled.

B je pohledný, inteligentní, majetný muž se smyslem pro humor, ale přesto nemůže najít ženu pro delší vztah. Vztahy se mu velmi rychle rozpadají. On občas napadá policisty, úředníky a jiné osoby v autoritativní pozici. Zatímco na počátku terapie submisivně plnil to, co si myslel, že terapeut očekává, později přestával mluvit, zapomínal platit, chodit včas atd. Dříve se cítil falešný, protože plnil terapeutovy podmínky, teď když je v odporu, cítí se opravdový, ale zase se děsí, že terapeut ho vyhodí z terapie, nebo ho nebude mít rád. V přenosu i v životě může být sám sebou, jen když nedělá to, co se „správně má dělat“. Jeho identita (a plán života) je založena na vzdoru. Žije podle fantazie, že „Budou mě mít rádi, jen za submisi, ale když budu chtít být sám sebou a vážit si sebe, opustí mě“. V dětství mu tato fantazie pomáhala vytvořit pocit bezpečí s úzkostnou pedantickou matkou a otcem, který nesnesl odpor. Když dnes vyhoví nějaké ženě, aby ho neopustila, cítí se nepříjemně. Aby se cítil jako chlap, musí jí zklamávat, odmítat a nakonec opustit. Pak ale zase cítí bolestnou samotu.

Pan C byl ženatý s „krásnou a chytrou“ ženou. Velmi toužil po dětech a stabilní rodině, ale neměl chuť s manželkou souložit. Když přece jen občas „musel“, býval impotentní, nebo ejakuloval ante portas. Pokud si ale vzal prezervativ, mohl normálně souložit. Vzpomínal, že jeho rodiče byli úzkostní, pedantičtí a stále vyčerpaní „tou strašnou péčí o něj“, kterou on „vyžadoval“. Děti se v jeho snech a nevědomé fantazii staly upíry, kteří vysávají ubohé rodiče, až je úplně zničí. Ukázalo se, že se děsí, že když bude mít děti, také ho budou vysávat až ho zničí. Teprve po zpracování této fantazie „děti jsou upíři, kteří rodiče (mateřský prs) vysajou a zničí“ si mohl užít sex i bez prezervativu a později byl schopen mít vlastní děti.

Pár D mohl mít sex jenom tak, že se dívali na porno a každý z nich měl ve fantazii partnera z filmu. Když se pokusili souložit spolu, ztratili vzrušení. Partnerka měla po každé souloži zánět a lékaři jí řekli, že nebude mít děti, protože má alergii na sperma. Ukázalo se, že se oba děsí blízkosti. Po asi 20 hodinách terapie si dočasně našli způsob, jak mít sex spolu i bez porna. Jelikož se děsili osobní blízkosti a ztráty identity, hledali způsob, který by jim umožnil izolovat se před tím druhým a zároveň si zachovat osobní a tělesný vztah v sexu. Začali souložit v lyžařských helmách. Jim samotným to připadalo legrační, ale záněty zmizely. Později se ukázalo, že s helmou měli fantazii, že jejich mysl- identita, je takto izolovaná a chráněná proti srážce. Oba se báli, že „láska znamená mít bolestivý střet, nebo úplně se druhému oddat. Nic mezi tím.“. Helma je chránila- izolovala a zároveň umožňovala blízkost. Teprve po zpracování této fantazie se zlepšily obrany proti pohlcení druhým a mohli si začít užívat sex i lásku zároveň.

Paní E byla milá, velmi vzdělaná žena se třemi malými dětmi. Nikdy si ale v ničem nevěřila. Stále se bála, že není dost dobrá ve své profesi, jako matka, není dost dobrá jako manželka pro svého „úžasného“, ale stále nepřítomného manžela. Starala se ale nejen o děti, ale i o své vážně nemocné rodiče a manželovu nemocnou a velmi nepřívětivou matku. Děsila se, že bude shledána jako nedokonalá a bude opuštěna. Do terapie přišla, když jí manžel oznámil, že se chce rozvést a jí krátce po tom diagnostikovali roztroušenou sklerózu. Teprve nemoc jí dala trochu právo začít myslet na sebe a některé nároky odmítnout.

Narodila se jako druhé dítě, které pro její rodiče nikdy nebylo dost dobré. Její sestra byla pro rodiče vyjimečně nadaná a vše se jí snadno dařilo. Ona byla ve stínu své starší „úžasné“ sestry. Doma se cenily jen výkony a v těch byla sestra vždy ta úspěšnější. Pacientka si vytvořila fantazii, že jednou až se bude lépe učit, až bude mít lepší výkony ve sportu, v tanci, ve vztahu k manželovi, s dětmi…. atd. pak i ona dosáhne rodičovské (manželovy) lásky. Žila celý život fantazií „AŽ budu dokonalejší….“ Tato fantazie jí dávala naději, smysl života a vůli žít. RS přišla, když si začala uvědomovat, že i když se snaží dělat všechno co může, aby byla milovaná, nedosáhne toho, protože už víc nemůže a žádná dokonalost už nebude dostačující, aby si zasloužila lásku. Nevědomá fantazie, která jí pomáhala v dětství, ji dohnala do vyčerpání v dospělosti. Došlo ke zhroucení obranných mechanismů a ztrátě smyslu života. Reflexe dříve nevědomé grandiozní fantazie o nalezení rodičovské lásky pomocí výkonu jí pomohla odtruchlit tuto naději a udělat takové změny v životě, aby se její vlastní potřeby dostaly do centra pozornosti a aby se život stal pohodlnějším a uspokojivějším.

Mnoho lidí žije život podle fantazie „AŽ….“ „Život začne, až dosáhnu/udělám/ získám….“ bývá častou příčinou vyhoření, depresivního zhroucení, nebo psychosomatické nemoci. Až dostanu jedničku, až vyhraji ve sportu, až vystuduji, až najdu lásku…Život se stále odkládá až za splnění nějakého výkonu. S touto fantazií často souvisí grandiozní fantazie „Když já všechno bez reptání vydržím tak za to budu jednou oceňovaný/á a milovaný/á“.

Pan F je vynikající vědec a odborník, nemůže ale jezdit na zahraniční konference a stáže a má psychosomatickou nemoc. Děsí se, že by mohl být vidět jeho stud, jeho úzkost, mohl by se mu zachvět hlas. To by byla strašná, nesnesitelná ostuda, protože v Česku je na velmi vysoké vedoucí pozici.

Jeho rodiče se rozvedli, když mu bylo asi 10 let a matka mu řekla, že to je proto, že otec měl milenky. Otec mu řekl, že matka má milence a žije špatným způsobem a proto také špatně skončí. A matka se skutečně nechávala zneužívat v práci i svými partnery a nakonec zemřela na mozkovou mrtvici. Jeho bratr začal v dospívání fetovat, krást a ohrožoval všechny v rodině a z tohoto způsobu života už se nikdy nedostal. Byl zavržen otcem i matkou i mým pacientem už v pubertě. Pan F se také po nějakou dobu choval na hranici zákona. Po smrti matky, se ale „vzpamatoval“ začal studovat a dosáhl velikých úspěchů.

Jeho fantazii o plánu života jsme formulovali: „Musím se stále kontrolovat a hlídat abych byl dokonalý. Kdybych se nekontroloval, tak bych žil tak, jak bych chtěl žít, ale to by bylo destruktivní vůči mě i vůči druhým. Občas kontrolu vynechám, pak to má vždy negativní důsledky, což mě varuje, abych úzkost a kontrolu zase zavedl. Vždyť jsem to viděl na matce, otci i bráchovi jak to dopadne, když si lidé dělají co je jim příjemné! Člověk nesmí žít tak, jak by chtěl.“

Jiné fantazijní plány pro život:

1. Nikdy nesmíš nikoho milovat, nikomu nesmíš věřit. Nic nesmíš chtít a pak o nic nepřijdeš.

2. Nikdy nezvedej hlavu, vždycky se drž dole, jinak o tu hlavu přijdeš.

3. Vždy se přidrž někoho silného, sebejistého, aby tě chránil a řešil tvůj život za tebe.

4. Zoceluj se, zastrašuj lidi kolem sebe. Jen když se tě budou bát, budou dělat to co potřebuješ a nezničí tě.

5. Musíš být neustále svůdná a krásná, protože jen tak tě budou mít v úctě, budou ti sloužit.

6. Napodobuj zralé a vážené lidi, vytvářej vztahy, které jsou jakoby osobní a vřelé.

Fantazie smrti

Pro každého je těžké připustit si úpadek, postupné selhávání těla i mysli a konečnost života u sebe sama a u milovaných lidí. Je těžké odtruchlit, že nejsme všemocní a nebudeme žít věčně a že na nás lidé, které máme rádi, brzy zapomenou. Teprve to však umožňuje najít smysl svého života a vděčnost za každý prožitý okamžik.

Lidé hledají něco, co by pomohlonemuset si připustit smrt. Jeden z hlavních prvků přitažlivosti různých náboženství je právě v tom, že poskytují iluzivní naději na fantazijní spojení s všemocným rodičem- Bohem a pokračování života po smrti. Nabízejí naději na věčný život, bezpečí, věčný odpočinek, na velikou odměnu – nebeský ráj a někdy také uspokojují i agresivitu- nepřátelé budou potrestáni Pánem Bohem- projekcí spravedlivého rodiče, když ne ve světě, pak jistě na ONOM světě.

Nejsou to ale jen věřící, ale i ateisté ( aniž si to uvědomují) často žijí podle nevědomé fantazie, že život nějak bude pokračovat i po smrti. Nikdo není imunní proti strachu z bezmoci, úpadku a smrti. Někteří (věřící i bezvěrci) doufají- drží fantazii, že budou mít možnost alespoň pozorovat, jak na ně v dobrém myslí jejich milovaní, jak se daří jejich blízkým, nebo jak jsou potrestáni jejich nepřátelé. Lidé, kteří mají těžký život doufají, že si „odpočinou“. Lidé churaví, doufají, že na onom světě budou zdrávi. Mnoho lidí doufá, že se vrátí do náruče a věčné symbiozy se svou dobrou matkou. V nevědomé archaické fantazii lidstva je matka symbolizována Zemí (Gaia).

Někteří lidé (většinou vážně depresivní a suicidální) se těší až zemřou, protože teprve ve smrti najdou věčnou, nekonfliktní a dokonalou symbiotickou lásku své matky. Život je pro ně prázdný, bez lásky, stále frustrující. Tam někdy pod zemí je ale čeká něco navýsost dobrého.

Je ale mnoho lidí, kteří jsou sice biologicky živí, ale už mrtví duševně. Život, vztah, libido i agresivita je děsí tak, že již vše umrtvili. Jejich nevědomý životní plán je mrtvolnost, jež je ochranou proti nejistotě života. Jejich hrdost je zaměřena na to, aby vydrželi život. Žijí jen zdánlivě, biologicky. Bývají to často nenápadní, slušní lidé jejichž životní plán je nekrofilní. Životní cynici a pesimisti a členové spolku „Přátelé žehu“ často tyto lidi sdružují. Život už vzdali, je příliš nejistý a nebezpečný.

F miluje motorky a adrenalinové sporty. Jednou za čas vezme svůj „stroj“ a vyjede na silnici. Rozjede se na maximální rychlost jakou je ještě schopen zvládnout. „dotýkám se smrti a to je víc než orgasmus“. „Teprve pak cítím, že život není prázdný“. „ Jenom slaboši se bojí smrti. Já jí vyhledávám. Chci jí mít na dotyk“.„Já řídím svůj život, protože já rozhoduji jestli zemřu, nebo budu žít.“

Strach ze slabosti a bezmoci je kompenzován vzpurnou, grandiozní fantazií a manickým vyhledáváním situací na hraně života.

20 letá G cítí, že na ní nikomu z rodiny nezáleží. Právě ji opustil partner, kterého milovala, podřizovala se mu, snažila se „uhádnout co má v očích“. Několikrát se už pokusila suicidovat. „Když budu v hrobě a bude na mě padat hlína, oni konečně uvidí koho tu měli a já se jim z hrobu budu smát! Musím zemřít aby si mě cenili a milovali.“

H často myslí na smrt. Často o ní hovoří. Proč je pro něj smrt tak hrozná ? Bude se muset dívat na to, jak o něm na pohřbu ošklivě hovoří, jak ho pomlouvají, jak mu je jeho krásná, mladá žena nevěrná a nebude jim v tom moci zabránit. „Je to vězení s oknem do světa živých.“ Nebude moci nic změnit, nic vysvětlit, proč jednal tak, jak jednal. Smrt je pro něj bezmoc cokoli změnit. Je to věčné narcistické zranění, že ho nechápou a neposlouchají.

Pan CH je starší, bohatý muž. Vždy si uměl užívat života- hodně cestoval, rád jedl skvělá jídla a byl promiskuitní. Dnes nenávidí mladé, hezké lidi. Smrti se děsí, protože závidí a i po smrti bude závidět těm, kteří budou žít, že oni stále mohou, to co on už nemůže a musí ležet v hrobě. Jeho závist ho sžírá. Čím je starší, tím více nenávidí mladší a schopné lidi a především ty, kteří mohou žít tak, jak on dříve žil. Vybuchuje vztekle na mladé lidi, nadává na všechno nové a vitální. Jeho nenávistí prostoupená závist ho chrání před smutkem a bolestí ze ztráty možností. Celý život nenávidí svou matku, „protože to byla svině“. Smrt je pro něj nepřející matka, která má plný prs mléka, ale jemu ho nedá a vezme i to nejcennější. „Celý život jsem musel všechno zařídit a zvládnout sám, ale ti druzí mají neoprávněné výhody ve svém mládí. Oni dostanou bez přemáhání, bez snahy a to je hrozná nespravedlnost! Nenávidím mladé!“

Nevědomé fantazie považuji za jakési primárně procesové „ myšlení“, které malému dítěti pomáhají porozumět nesrozumitelnému světu, předvídat a adaptovat se. Bohužel to, co v ranném věku a traumatických situacích pomáhalo dítěti v adaptaci, většinou ve změněných podmínkách a v dospělosti, kde by měl fungovat sekundární proces a testování reality, adaptaci komplikuje. Přes to se někdy, vědomě i nevědomě, všichni v těžkých chvílích utíkáme k fantaziím, které ač iracionální, nám mají pomoci – a mnohdy skutečně dočasně „pomáhají“ tím, že vytvářejí potřebnou uklidňující iluzi.