Mezi prázdnotou a zotročením: O roli mezilidských vztahů v díle pražských německých autorů Ernsta Weiße, Hermanna Ungara a Ludwiga Windera

Mgr. Michal Smrkovský

„Franta odešel do práce a poprvé se opět těšil na noc. Konečně se nemusel soužit strachem
z poničeného pohlaví. Konečně nemusel cítit stud za své zmrzačení“1 (Weiß, 1982b, s. 98).
Tak popisuje Ernst Weiß v povídce Franta Zlin duševní stav protagonisty, jemuž
předcházejícího večera zemřela milovaná družka. Jeho pohlavní úd, poraněný ve válce, se mu
stal zdrojem tíživé hanby a činil veškerou intimitu nemožnou. Smrt partnerky proto vnímá
jako vysvobození.

Začte-li se člověk do literatury pražských německých autorů dvacátého století, zvláště pak do 
děl autorů moravského původu, rychle zjistí, že podobné pocity tvoří ústřední motiv mnoha
jejich románů. Zdánlivě nesrozumitelná a paradoxní jednání nejrůznějších postav se často
objevují jako projevy společného jádra: strachu z intimity. Z blízkosti druhého člověka, vůči
němuž se každý projev náklonnosti stává slabostí, jež je tvrdě potrestána. Kdo si dovolí
milovat, přesvědčují nás díla těchto autorů, je zbaven své autonomie a zavržen. Cílem
předkládaného článku je porovnat projevy tohoto základního dilematu u vybraných německy
píšících spisovatelů a mechanismy jeho zvládání, které jejich postavy aplikují ve snaze si tváří
v tvář takové hrozbě udržet vlastní identitu,2 a vyzdvihnout tak jejich aktuálnost pro dnešního
čtenáře. V centru pozornosti přitom bude stát trojice autorů téže generace: Ernst Weiß,
Ludwig Winder a Hermann Ungar.

„It is the great tragedy of the schizoid individual that his love seems to destroy; and it is
because his love seems so destructive that he experiences such difficulty in directing libido
towards objects in outer reality.“ Takto britský psychoanalytik Ronald Fairbairn (Fairbairn,
1952, s. 50) nahlížel ústřední problém tzv. schizoidní osobnosti. Ve své vývojové teorii
umisťoval vznik schizoidní poruchy do období ranné orální fáze, kdy dítě ještě není schopné
projevovat agresi vůči milovanému objektu, na němž je závislé. Jeho vztah k objektu je
vnímán výhradě skrze libido. Případné závažné narušení vztahu je dítětem považováno za 
přímý důsledek lásky, nikoliv nenávisti, jak je tomu v pozdějších fázích. Tato zdánlivá
ničivost lásky se v jeho představách následně projevuje spojuje s obavou z vyčerpání objektu,
které vede k opuštění (Seinfeld, 1991, s. 197). Dítě, pro něž taková situace smrtícím
ohrožením, pak dle Fairbairna dochází k závěru, že cesta k přežití vede skrze potlačení
vlastního libida, kdy je vlastní láska vnímána jako špatná. Tento stav výmluvně parafrázuje
Fairbairnův slavný citát, že „it is better to be a sinner in a world ruled by God than to live in a 
world ruled by the Devil.“ (Fairbairn, 1952, s. 66–67)
Fairbairnovy teorie dále rozvinul jeden z jeho žáků, Harry Guntrip. Ve své studii z roku 1969
vytvořil podrobný popis tzv. schizoidního dilematu, které – stejně jako Fairbairn – vnímal jako jev vlastní nejen lidem vykazujícím schizoidní rysy v souladu s diagnostickými manuály,
nýbrž jako základní problém zahrnující daleko více lidí, ne-li všechny. Koneckonců potřeba
druhých lidí, zatížená obavou ze ztráty identity coby důsledku se jim v kontaktu přizpůsobit,
je tématem, neustále se v lidských dějinách vracejícím, jak se lze přesvědčit např. ve spisech
Nietzscheho nebo Sartra. Rozdíl mezi zdravým a nemocným dle zmíněných teoretiků
objektních vztahů spočívá v účinnosti obranných mechanismu, které daná osobnost na toto
dilema aplikuje. Schizoidní osobnosti se v takovém nahlížení odlišují od ostatních svou
neschopností toto dilema nevidět. Jak uvádí McWilliams: „It is common for the schizoid
person to wonder how everybody else can be lying to themselves so effortlessly when the
harsh facts of life are so patent.“ (McWilliams, 2011, s. 199) Toto konstatování ovšem
neznamená, že by schizoidní osobnosti nevyužívaly obrany, navzdory jejich užití však
základní dilema zůstává vědomé. Ve své snaze skloubit potřebu milovat se strachem „either of
exhausting your loveobject by the demands you want to make or else losing your own
individuality by over-dependence and identification,“ (Guntrip, 1969, s. 48) se uchylují
k různým opatřením tvořícím tzv. schizoidní kompromis.
Je to právě tento kompromis, o který se pokoušejí hrdinové řady analyzovaných románů
pražských německých autorů. Jejich sociální postavení, věk, víra, se liší, odlišné jsou i 
strategie, které pro udržení své identity v nepřátelském světě využívají. Co je sjednocuje, je
snaha překonat identické dilema: Potřebu mezilidských vztahů, bez nichž existence není
možná, a hrůzu z vlastního libida.

Ralph Klein (1995, s. 23–31). devět Guntripových symptomů roztřídil do tří skupin: První
z nich obsahuje čistě schizoidní charakteristiky: withdrawnness, introversion a loss of affect.
Druhou skupinu Klein pojmenoval pseudonarcistní a zařadil do něj narcissism, self-reliance a 
superiority. Třetí skupina zahrnuje tzv. pseudoborderline charakteristiky: loneliness,
regression a depersonalization. V tomto článku budou postavy z děl pražských německých
autorů analyzovány ve vztahu k těmto třem clusterům, přičemž cílem je odhalit paralely
v jejich strategiích a zmíněné schizoidní dilema jako centrální bod, kolem nějž je jejich
prožívání vystavěno.

Útěk do nitra

Prominentním projevem schizoidního dilematu je absence hlubších vztahů. Takové totiž
vyžadují emoční investici. Pokud je však projev náklonnosti vnímán jako největší nebezpečí
pro udržení objektu, a jeho pomocí i vlastní identity, není taková investice možná. Místo
vztahů k vnějším objektům, žijícím lidem, je pozornost upnuta k objektům vlastního nitra.
Právě zaměření na rozbor vztahů mezi vnitřními objekty a odpovídajícími odštěpenými částmi
ega se stalo základem teorie objektních vztahů, k jejímž výrazným zástupcům se Fairbairn i 
Guntrip řadí. Problémem se fixace na internalizované objekty stává ve chvíli, kdy substituuje
mezilidské vztahy upřednostňováním fantazií. Jak uvádí Klein (1995, s. 17), není tento útěk
do nitra vždy na první pohled viditelný, nýbrž zůstává ukrytý za obranami projevujícími se
zdánlivou extraverzí. Důsledkem stažení emocí z vnějších vztahů je pak nicméně pocit
neschopnosti skutečně cítit, někdy spojený s odporem vůči plochosti světa.

Typickým příkladem emoční oploštělosti je postava Marengo ze stejnojmenné povídky Ernsta
Weiße. Mladý muž, který do svých dvaatřiceti let život pouze snášel a jehož veškeré úsilí se
upínalo k jeho firmě. „Lačnil po iluzi, ovšem jeho mužský mozek mu žádnou nepovolil,“
(Weiß, 1982b, s. 104) zní jeho charakteristika, přičemž souboj mezi touhou, libidem a 
antilibidinózní složkou osobnosti je interpretován jako střet mezi ženským srdcem a mužským
mozkem. Marengo nemá žádné přátele a ve chvílích, které netráví ve firmě, jako by přestával
existovat. Teprve v průběhu povídky se při setkání se drobným, zdánlivou absencí jakéhokoliv
prožívání stiženým broučkem je poprvé přiměn se zamyslet nad prázdnotou svého života,
zaměřeného výhradně na výkon, a nad možnostmi změny.

Dramatičtěji je absolutní osamělost líčena ve Weißově románu Zkouška ohněm (Die
Feuerprobe). Hlavní postava se probouzí na veřejných záchodcích uprostřed Berlína, bez
jistoty, kým vlastně je a jak se na dané místo dostala. Vnější svět čtyřmilionového velkoměsta
je líčen jako zcela anonymní, bez nejmenšího zájmu o jedince. Právě jeho odpojení od okolí je
úzce provázáno s neschopností najít vlastní identitu. Klein (1995, s. 54) popisuje nebezpečí,
kdy po útěku do svého nitra, pacienti „may feel that they have lost the capacity to reverse the
process and have gone beyond the gravitational pull of human relationships.“ A skutečně:
Protagonistova snaha najít nějaký záchytný bod v minulosti klouže po neosobních, chladných
vztazích s otcem i ženou; po vztazích, které ho v životě nedokázaly ukotvit, neboť se v nich
nemohl projevit jako tvor živý a prožívající, jako člověk. Teprve rozhodnutí navázat
pěstounský vztah s daleko bezpečnějšími objekty, osiřelými dětmi, dokáže hrdinu vyvést
z prázdna a přimknout k realitě.

Hlavní postava posledního za Weißova života vydaného románu, Svůdce (Der Verführer),
svou neochotu emočně se vztahovat dokonce pozvedne do role své osobní filozofie, kterou
popisuje jako „teorii svobody v absolutní vyrovnanosti jednotlivce a ve věčném setkávání
všeho a ničeho.“ (Weiß, 1982a, s. 133) Tato filozofie v románu působí jako přímý obraz
Guntripem popsaného „’in and out‘ programme“ (Guntrip, 1969, s. 37), který je formou
schizoidního kompromisu a v němž je přiblížení v rámci mezilidských vztahů vždy vystřídáno
stažením do bezpečí. Hrdina románu své přesvědčení v mezilidských vztazích uplatňuje
důsledně: Jakmile konečně dojde k intimnímu sblížení se ženou, je vztah přerušen.
Skutečnost, že celý proces přibližování zpravidla trvá roky, během nichž si protagonista
vytváří intenzivní vztahy především se svými představami, pak ukazuje, nakolik jsou jím
upřednostňovány vazby na objekty bezpečné, internalizované. Zde se také odhaluje blízká
příbuznost románu Svůdce s Weißovým románovým debutem, Galéra (Die Galeere). Ačkoliv
obě díla dělí dvacet pět let, jejich ústřední motiv je totožný. Také v Die Galeere hrdina zápolí
s neschopností navázat funkční vztah: Jednak kvůli tomu, že v centru jeho pozornosti stojí
především vědecké zájmy, jednak kvůli své tendenci upínat se k fantaziím více než ke
skutečným lidem. Příkladem je jeho rozhodnutí odmítat intimitu se svou partnerkou, jelikož
se stačil zamilovat do její sestry, „s níž si vyměnil na deset slov a do níž se zamilovat během
té krátké chvíle, kdy zapalovala plynový lustr.“ (Weiß, 1982d, s. 105) Není třeba dodávat, že
jakmile svou platonickou lásku promění ve vztah, stane se pro něj dotyčná „malým,
průměrným děvčátkem, ani dobrým, ani špatným.“ (Weiß, 1982d, s. 143).

Motiv upřednostňování internalizovaných objektů před reálnými osobami se opakovaně
objevuje v díle Ludwiga Windera, Kafkova nástupce v užším pražském kruhu (Brod, 1966, s.
142-143). V románu Židovské varhany (Die jüdische Orgel) se hlavní hrdina Albert
zamilovává do dívky, na níž ho zaujme právě její chlad a lhostejnost, s níž se straní svého
okolí (Winder, 1999, s. 30). Na Weißovu Zkoušku ohněm upomíná vášní, kterou si vůči své
chladné, a tedy neohrožující partnerce dovolí. Když je však později konfrontován s její
skutečnou podobou obyčejné, servilní chóristky, nezmůže se ve svém zděšení na nic jiného
než na modlitbu: „Staň se znovu vizí!“ (Winder, 1999, s. 36) Weißův román Georg Letham:
Lékař a vrah (Georg Letham: Arzt und Mörder) připomene Winderův hrdina svým následným
rozhodnutím vybrat si ženu, která ho nepřitahuje a která pouze uspokojuje jeho touhu po 
utrpení.3 Pocit odcizení, který je v Albertově manželství od počátku přítomen, vytváří
bezpečnou vzdálenost. On sám svou partnerku vnímá výhradně skrze několik základních
vlastností: její ošklivost, hloupost, nešťastnost a neštěstí, které způsobuje jemu samotnému.
V souhrnu těchto vlastností se mu žena stává pouhou zkouškou, v níž chce obstát. Že necítí
lásku, pro něj není překážka. Naopak: Absence emoční investice mu umožňuje udržet si
odstup a ničím nerušený klid svého vnitřního světa. Tentýž motiv se opakuje i v pozdějším
Winderově románu, Dr. Muff. Také zde se stejnojmenný protagonista odhodlá k sňatku se
ženou, která ho nepřitahuje a k níž pociťuje pouze lítost. Ošklivá, ostatními vysmívaná Änne,
je pro něj bezpečným objektem, neboť nehrozí, že by se k ní upnul. Zároveň se vůči ní může
stát silnou, dobrotivou autoritou, po níž sám prahne – obdobně jako protagonista Zkoušky
ohněm vůči dětem. Když Muff později svou ženu skutečně pozná, konstatuje sice „prázdnotu
jejího malého mozečku“ (Winder, 1931, s. 158), tu však za překážku společného soužití
nepovažuje, naopak: Díky své omezenosti pro něj žena není ohrožením – na rozdíl od krásné
a inteligentní Alice, jejíž odmítnutí v závěru románu Muff skutečně nepřežije.

Pazi (1990, s. 213) považuje schopnost milovat za ústřední dovednost, o kterou postavy
Winderových románů – mnohdy marně – usilují. Jeho hrdinové opakovaně projevují tendenci
utíkat do abstraktních racionalizací před vztahy se skutečnými lidmi, které mají před sebou.
Albert z Židovských varhan vnímá svět zatížený prismatem víry a svého židovství. Muff a 
Peter Toman z Komorníka (Der Kammerdiener) žijí skrze vize vyšších hodnot, k nimž se
upínají. Peter z Upíra (Die nachgeholten Freuden) lásku snižuje a bagatelizuje (Winder, 1927,
s. 221-222), ponořený výhradně do idealismu svého poslání. Výmluvně tuto situaci ilustruje
Arnold Beer ze stejnojmenného románu Maxe Broda: Také on začne vztah se ženou, která ho
příliš nepřitahuje, a je tudíž rád, když mu ji připomínají jiní muži: „Musel si její krásu a 
žádoucnost zpřítomňovat jaksi zvenčí, skrze přitažlivost, již vyvíjela na ostatní muže. On sám
tento její účinek vnímal jen překvapivě zřídka.“ (Brod, 1912, s. 86) Místo aby žárlil, když
jeho partnerka zmíní zájem ze strany cizího muže, je rád, protože si díky tomu uvědomuje její
hodnotu. Místo mezilidských vztahů upřednostňuje Beer „námahu, výkon, možnosti
působení“ (Brod, 1912, s. 81), tedy záležitosti intelektuální a nanejvýš individuální.

Velmi blízko postavě z povídky Marengo stojí František Polzer, protagonista Ungarova
románu Zmrzačení (Die Verstümmelten): Také on nemá takřka žádný život mimo svou práci a 
žije v ústraní bez výraznějšího kontaktu k druhým lidem. Na rozdíl od Weißova hrdiny je
navíc stižen sžíravým strachem, zjevně pramenícím z drastického dětství. Lehnen (1990, s.
48-50) vyzdvihuje jeho vztahy k vnějším objektům a přehnanou pořádkumilovnost coby
náhražky skutečné identity. Jediná postava, ke které si Polzer troufne navázat libidinózní
vztah je syn jeho starého přítele. Sudhoff zmiňuje „na jeho poměry nebývalou iniciativu“
(Sudhoff, 1990, s. 591) s níž se Polzer mladíkovi věnuje. Nejenže vůči němu projevuje
překvapivou náklonnost, nýbrž moment, kdy je chlapec v ohrožení, vyvolá v Polzerovi poprvé
v celém románu nutkání jednat. Podobně jako ve Weißově Zkoušce ohněm existují jasné
paralely mezi vypravěčem a příběhem dítěte, vůči kterému se vypravěč sám může stát
pečující autoritou. Mladík v Ungarově románu se, stejně jako hlavní postava, jmenuje
František, na což je výslovně poukazováno např. zmínkou, že Polzer si hledá „Františka
druhého“ (Ungar, 2001, s. 113-114). V obou případech je tak soucit se sebou samým, znemožněný antilibidinózním já, přenesen na jiný objekt, symbolicky nahrazující trpící
vnitřní dítě (Guntrip, 1969, s. 159). 

Zatímco v případě zmíněných děl je akt lásky k dítěti spojen právě s útěkem od vnějšího
světa, daří se Ungarovi později, v románu Třída (Die Klasse) ukázat moment přijetí vnitřního
dítěte jako cestu k akceptace sebe sama a k lásce k druhým. Zde se učitel Blau dokáže
osvobodit od nenávistných postojů svého starého přítele, viditelně zastupujícího jeho
antilibidinózní já, a najít v sobě soucit a náklonnost k trpícímu žákovi, od kterého doposud
očekával pouze úskok a zradu. Sudhoff (1990, s. 670) tento závěr kritizoval jako
nevěrohodný, a motivovaný především touhou autora, „překonat vlastní strach ze života“.
Tento strach je rozhodně vlastní oběma hrdinům Ungarových románů: Polzer i Blau trpí
odporem k intimitě. Zatímco Polzer si vaginu spojuje s pocitem odporu a obavou z pohlcení,
pociťuje Blau především odpor k „situacím, jež by ho učinily rovným psu na ulici“ (Ungar,
2001, s. 164), tedy k sexualitě. Nejdále ze všech zmíněných postav ve svém boji proti intimitě
zajde Polzerův přítel Karl, který se ve svém fyzickém utrpení stává zrcadlovým obrazem
Polzerových duševních muk (Sudhoff, 1990, s. 562). Odumíráním končetin napadený Karl je
impotentní, jeho impotence ho však zároveň činí imunním vůči fyzické i emoční blízkosti.
Fairbairnem popsaný mechanismus, kdy strach z intimity „induces [the affected personalities]
to hate, instead of loving“ (Fairbairn, 1952, s. 26), je identifikovatelný v Karlově sarkasmu,
stejně jako v perverzích, jimiž ponižuje svou obětavou, krásnou ženu. Přijímat její péči je pro 
něj ohrožující, pročež se následně rozhodne odstěhovat a raději se uchýlí k voyeurskému,
neosobnímu vztahu s obludnou tlustou ženou. Že tato strategie není efektivní a vede pouze
k dalšímu zhoršení Karlovy situace, dokazuje nástup psychotických stavů symbolizovaných
pečovatelem a bývalým řezníkem, Sonntagem (Smrkovský, 2023). Karl tak výmluvně
znázorňuje negativní jevy provázející útěk do nitra: impotenci, prázdnotu a v závěru naprostý
rozpad osobnosti.

Narcismus

„A přece tento člověk své bytí neprožíval v hejnu vrstevníků, mačkaje se mezi druhými jako
slaneček ve víru šupin,“ (Weiß, 1982b, s. 104) píše se o hrdinovi Weißovy povídky Marengo.
Z jeho samoty vyplývá nezávislost, a ta je dále interpretována jako výjimečnost. Narcismus
schizoidních osobností je logickým důsledkem intenzivních vztahů s internalizovanými
objekty. Jak uvádí Guntrip (1969, s. 42): „His love-objects are all inside him, and moreover he
is greatly identified with them, so that his libidinal attachments appear to be to himself“. Na 
rozdíl od skutečných narcistních projevů je však tato forma narcismu zaměřena na udržení
vzdálenosti mezi mnou a druhými. Cílem je „to feel above others, not with the goal of being
better than them, but, with the objective of being safe from having to rely on or depend on
another person“ (Klein, 1995, s. 27). Intenzivní Marengovy prožitky se skutečně opírají o 
pocit nezávislosti: „Cítit se volný, být svým vlastním pánem, to byl veliký požitek, nejvyšší,
jedinečný pocit. Bylo-li toto přání vyplněno, mohl se člověk vzdát mnoha přání jiných,“
(Weiß, 1982b, s. 105). I další Weißovy postavy opírají svou sebehodnotu o schopnost
nepotřebovat druhé. Na konci Zkoušky ohněm protagonista konstatuje: „Ke své ženě se více
nevrátím. Nechci ji zničit, ale ani ji vlastnit. Své manželství si může rozbít, to naše však už
ne. Může žít vedle mě, bude-li o to stát, se mnou však už ne.“ (Weiß, 1982c, s. 154) Jeho
vítězství tak spočívá právě v získané nezávislosti od jediného vztahu.

V Galéře je ostatními postavami i vypravěčem opakovaně zdůrazňován protagonistův
egoismus, aniž by však byl konotován negativně. Je to totiž právě jeho nezávislost na 
druhých, která u jeho okolí vzbuzuje obdiv. „Copak tomu mohlo být jinak, než že právě takto
dokonale osamělý člověk, člověk prostý vlídnosti i nenávisti, bude mít silný vliv na ostatní,
jimiž jeho zrak projde jako rentgenové záření…? (Weiß, 1982d, s. 15) Tento pocit
nadřazenosti druhým je vlastní mnoha Weißovým hrdinům, jeho cílem však nebývá obdiv,
nýbrž nezávislost.4 Hlavní postava románu Chudý rozmařilec (Der arme Verschwender) se
odmala uplatňuje jako zázračný léčitel duševních nemocí, lékařem s výrazně mesiášskými
sklony se stane i protagonista v Muž proti muži (Mensch gegen Mensch). Nejdále v této
tendenci zajde zřejmě filozof ze Svůdce: Místo aby se lidmi, od kterých ho jeho výsadní
postavení bude oddělovat, obklopil, vnímá za podřadné všechny ostatní. Jsou pro něj
figurkami, kterými může manipulovat podle svých potřeb. I pro něj je však zásadní právě
vytvoření bezpečné vzdálenosti, nikoliv sláva či obdiv.5

Společným elementem Weißových postav a hrdinů z románů Ludwiga Windera je tendence
stát se pro druhé ideálním objektem. Už byly zmíněny nešťastné vztahy, do kterých Albert
z Židovských varhan i Dr. Muff (ze stejnojmenného románu) vstupovali ze sebestředné snahy
přeměnit druhé v instrumenty svého vlastního vnitřního posunu. Když Muff plánuje „dokázat,
o co nikdo jiný nemůže ani pokusit“ (Winder, 1931, s. 86), protože nikdo jiny není „tak
dokonale osvobozen od světských tužeb“6, odhaluje tím sebestřednost vlastní mnoha
zmiňovaným postavám. Už Albert opakovaně zmiňuje houževnatost (Zähigkeit) jako kladnou
vlastnost, jíž se odlišuje od ostatních. Schopnost vzdát se sebe sama, stát se natolik
nezávislým, že se zbavím i závislosti na svých vlastních potřebách. Sass schizoidní povahu
Charlese Baudelaira, který opovrhoval mezilidskými vztahy a potřebami, které k nim vedou,
dokresluje jeho touhou změnit svůj život ve „work of art“ (1992, s. 88), jež nebude zkaženo
něčím tak profánním jako sexuální choutky. Seinfeld uvádí příklad slavné pacientky Ellen
West, která měla přání „to become omnipotent and self-sufficient without needs“ a dále „to
become aerial, […] a pure ‚soul,‘ divorced from the body“. (1991, s. 133) Za tímto přáním lze
rozeznat schizoidní přesvědčení, že milován může být člověk pouze ve chvíli, kdy bude tzv.
„dead baby“ (Seinfeld, 1991, s. 191), tedy neprojeví žádné vlastní potřeby.7 Teprve v takovou
chvíli může získat lásku. Jak uvádí Sass, i Baudelair byl přesvědčený, že pokud jeho snaha o 
život jako umění má mít smysl, „the gaze of the other must still be attracted“ (1992, s. 88).
Weißův Svůdce se sice zříká veškeré touhy, ovšem všechno své odpírání směřuje k získání
druhých, kterým chce skrze vlastní netečnost „naočkovat další dávku vášně“ (s. 235). Peter
Dupic ve Winderově románu Upír zmiňuje svou „hříšnou radost z vlastní chudoby“ (Winder,
1927, s. 194) a na konci zapřísahá ženu, kterou miluje: „Nesmím se poddat. Nesmím myslet
na sebe. Už jsem na sebe myslel příliš, přespříliš.“ (Winder, 1927, s. 254) Odkud čerpá svou
sebehodnotu, je zřejmé, stejně jako je zjevný vnitřní souboj, který kvůli tomu podstupuje.
Také Dr. Muff se odhodlal vzdát svého vlastního štěstí pouze proto, že na štěstí jako takové přestal věřit. Kdyby býval věděl – přesvědčuje nás vypravěč –, že upřímná láska může existovat, nebyl by přežil (Winder, 1931, s. 301). Že se jeho prozření ukáže být založené na iluzi a jeho krátká víla v lásku končí definitivním zklamáním, představuje smutný testament nadějím, které by čtenář v románu hledal. 

Snad žádná postava neztělesňuje narcismus opřený o nepotřebnost druhých tolik jako Karl
z Ungarova románu Zmrzačení. Jeho rozhodnutí, „zůstat naživu z čiré zloby“ (Ungar, 2001, s.
57), sice připomíná nezlomnou vůli Weißových hrdinů,8 zde je ovšem zatížená útočností
a pohrdáním druhými. Znetvořený Karl se v komunikaci omezuje na sarkastické poznámky,
zaměřené proti jakýmkoliv hodnotám svého okolí. Seinfeld u lidí trpících pocity narušené
identity zmiňuje „antisocial tendency“, kdy „the true secret self is protected by
oppositionalism.“ (Seinfled, 1991, s. 98) Sass tento fenomén nazývá counter-etiquette a vidí
v něm snahu být svobodný, nezávislý na základních společenských normách, které jsou
vnímány jako způsob nátlaku, ohrožujícího právě oslabenou identitu (Sass, 1992, s. 110).
Nejčastějším cílem Karlova výsměchu jsou pak právě zbývající libidinózní projevy jeho
přítele, protagonisty románu, Polzera.9 Vyvrcholením těchto antisociálních tendencí je
absolutní nezávislost na normách, kterou zastupuje postava bývalého řezníka, vraha a Karlova
nového ošetřovatele, Sonntaga. Jeho ponurá filosofie, v níž se pykání za hříchy zakládá na 
jejich opakování, znamená definitivní opuštění veškerých norem. V tomto morálním
solipsismu je zdrojem morální hodnoty pouze vlastní čin a okolí je připraveno o sebemenší
vliv.10 Lhostejnost vůči světu pak Sonntag prokazuje i ve vraždách, které páchá bez
nejmenšího náznaku soucitu, ale i rozkoše. Jsou-li tři ústřední postavy – František Polzer/Karl
Fanta/Sonnag – vnímány jako fáze psychického úpadku, připadá na ošetřovatele fáze
psychotická.

V Ungarově románu Třída je protagonistou učitel Josef Blau, jenž se pokouší proti své vnitřní
slabosti bojovat odlidštěným vnímáním svého okolí. Vyhýbá se proto sebemenšímu bližšímu
kontaktu se svými žáky, které vnímá jako uniformní masu, jež ho ohrožuje. Sebe sama vidí
nad ostatními, jako jediného člověka, který byl vyvolen, aby rozeznal svou vinu (s. 303).
Ostatní tento vhled postrádají. Učitel Blau tak vykazuje dobré předpoklady pro pozici
diktátora, u nějž strach ze světa vyústil v křečovitou potřebu ovládat druhé. To ostatně
dokazují i fantazie o fyzických trestech, které by mu umožnily svou nadřazenost nad žáky
prezentovat i v hmatatelné realitě. Své vyvrcholení tyto tužby naleznou v postavě Blauova
přítele Modlizkého. Tento zástupce proletariátu světu prezentuje masku naprosté emoční
netečnosti. Coby sluha plní veškeré rozkazy svého zaměstnavatele, ovšem všechny činnosti
vykonává zcela mechanicky, bez vlastní účasti. Z této vnitřní nezávislosti čerpá hluboké
zadostiučinění spojené s pocitem nadřazenosti, jak sám shrnuje: „Zůstávám ze všeho
vyloučen. Ne snad proto, že by mě oni odmítali, nýbrž proto, že já odmítám je.“ (Ungar, 2001,
s. 253)11 Pod maskou nezúčastněnosti však Modlizki chová zuřivou zášť proti zbytku světa,
který pro něj reprezentuje právě dávný přítel a ve svém občanském povolání učitele zdánlivě
konformní Blau. Ten se tak dostává do konfliktu mezi žáky, kteří k němu navzdory jeho vystupování chovají jistou náklonnost, a Modlizkým, který jím pro jeho kontakty se světem
pohrdá. Teprve zesměšněním Modlizkého coby zástupce antilibidinózních tendencí a přijetím
vztahu k žákům může Blau na konci díla započít obrodu svého self.

Prázdno

Přes veškeré snahy o vytvoření bezpečné vzdálenosti se schizoidní osobnosti nedokážou zcela
oprostit od potřeby druhých lidí a uchovávají si „wish for connection and relatedness“ (Klein,
1995, s. 21). Obava z vyčerpání objektů svými potřebami jim však navázání plnohodnotných
vztahů často znemožňuje a vytváří v nich pocit, že jsou „bad because they are different,
strange, set apart from others, and unable to experience love“ (Klein, 1995, s. 30). Výsledným
pocitem, kterému se snaží ze všech sil bránit, je tzv. „ontological insecurity“ (Sass, 1992, s.
215; Laing, 1965, s. 42). Ta se projevuje jako „feeling of nothingness, having no substance.“
(Manfield, 1992, s. 215). Pocit vyprázdněnosti dosavadní existence se po setkání se svinkou
zmocní i hrdiny Weißovy povídky Marengo. Intenzitu otázek, jež v něm toto setkání vyvolá,
akcentuje použití otazníků, které se jen na poslední straně povídky vyskytnou celkem
šestnáctkrát. Také podtitul románu Zkouška ohněm: Detektivka jedné duše (Detektivgeschichte
einer Seele), dává jasně najevo snahu objevit pevné jádro vlastní osobnosti, která je
pociťována jako vyprázdněná, nezapadající do světa. Guntrip (1969, s. 44) za krajní
nebezpečí útěku do nitra vnímá stav depersonalizace, tedy „loss of the sense of identity and
individuality, loss of oneself“, a právě tento stav zažívá v Berlíně ztracený hrdina románu,
jenž Weiß sám označil za „svůj poslední pokus prosazení sebe sama“ (Pazi, 1993, s. 60). Ve
skutečnosti o poslední pokus nešlo, neboť v řadě následujících románů, tzv. fiktivních
autobiografií, se protagonisté, jak konstatuje Kindt (2008, s. 206), stále znovu pokoušejí najít
ztracenou identitu racionální rekapitulací svých životů. Touha zbavit se potřeby být svým
vlastním obhájcem před sebou samotným (Weiß, 1982a, s. 412) motivuje protagonistu Svůdce
k tomu, aby na konci románu v raskolnikovském gestu dobrovolně odešel do války, v jejíž
morálně vyprázdněné vřavě se – tak to alespoň vnímá on – bude konečně schopen stát
mužem.

Seinfeld (1991, s. 133) zmiňuje častou fixaci schizoidních osobností na určitý moment,
úspěch, hodnotu, která – coby „transformational object“ – zastoupí roli nedostupného rodiče a 
v představách dotyčného se stane cestou k „an omnipotent, self-sufficient state“, vyléčí ho
z jeho závislosti a nedostatečnosti. Winderovi hrdinové nezřídka pátrají po hodnotě, která by
je učinila absolutními a opravila onu „basic fault“ (Balint, 1979), která je pociťována jako
odlišnost, neschopnost propojení na základě vlastní nedokonalosti. Albert Wolf v Židovských
varhanech viní ze své odlišnosti své židovství, kompromitované drastickou výchovou svého
ortodoxního otce, přičemž jako svou cestu k záchraně vnímá křesťanskou milenku. Naděje, že
zisk vytoužené ženy bude mít sílu změnit protagonistovo celé sebepojetí, ba jeho světonázor,
a navždy ho zachránit od utrpení, se neméně výrazně objevuje v románu Dr. Muff. V obou
dílech je však hrdina zklamán, neboť vize ženy se ukazuje být omylem, který nevede ke
spáse, nýbrž ke ztrátě posledních nadějí. Oba muži končí tragicky: Albert Wolf se stává „sebe
sama zbaveným přízrakem“ (Oskar Baum, in: Krolop, 2015, s. 143), prostým posledních
zbytků identity, zatímco Muff svůj „zbytečný život“ (Winder, 1931, s. 86) ukončuje
sebevraždou. Když sluha z Komorníka přijde o svůj transformační objekt, starého hraběte a 
s ním spojený řád, není déle schopen se ve světě orientovat a umírá. Jeho syn Peter si, za svou
cestu volí ideje, které ho staví do protikladu k životu jeho otce, ovšem jak ukazuje Dr. Muff,
přílišná fixace na rigidní ideje nečiní život snazším, nýbrž prozrazuje jen nahrazení stabilního
self neutuchajícím vnitřním bojem (Guntrip, 1969, s. 65). Pouze v postavě Petera Dupice jsme
v románu Upír svědky momentu, kdy Winderův hrdina svůj fanatický boj s všemocným
otcovským introjektem, svou snahu o spásu světa opustí a stane se autenticky milujícím
člověkem.

Také tendence ke ztrátě identity je v Ungarově románech zachycena v extrémní formě.
František Polzer ve Zmrzačených v úvodu svou vyprázdněností připomíná Weißova Marenga
nebo protagonistu Severinovy cesty do temnot (Severins Gang in die Finsternis) napsanou o 
generaci starším pražským autorem, Paulem Leppinem (Schneider, 2022). Polzer je svou
vlastní slabostí uvězněn v cele sestávající z monotónní, neperspektivní práce, tísnivého pokoje
s bytnou, která si na něj činí stále větší nároky, a celkově ve světě, který drží pohromadě
pouze zoufale udržovaným pořádkem. Když Polzer rozčileně upravuje polohu novin na stole a 
šňůr od závěsů (Ungar, 2001, s. 23), stává se jeho pedantství svědectvím o obavě ze všeho
nečekaného, vůči čemu by musel zaujmout stanovisko – a tedy se projevit.12 Jeho obava ze
ztráty kontroly se projevuje i jako hrůza z temnoty, ze spánku13 či z toho, že bude okraden, a 
odhaluje jeho nutkání držet se neustále pohromadě neúnavně upřenou pozorností. Propad do 
psychózy, jež přichází v postavě brutálního ošetřovatele Sonntaga, prosazujícího řád skrze
bezohledné opakování hříchů, je pak možné vnímat jako snahu učinit ze slabosti sílu, tedy
z nutkání osobní filozofii. Co hrdina Weißova Svůdce hledá ve válce, tedy oproštění se od
všech hodnot, přinese do Polzerova života zrůdný ošetřovatel.

U hrdiny Ungarova druhého románu Třída je znatelný posun k aktivnímu hledání sebe sama.
Navzdory paralyzujícímu strachu ze ztráty povolání, ženy či rozumu se učitel Blau pokouší
svému osudu vzdorovat. Jakkoliv jsou jeho pokusy o převzetí kontroly nad vlastním osudem
primitivní, představují posun oproti pasivitě Františka Polzera. Moment, kdy Blau v aktu
odporu nepřímo zapříčiní sebevraždu jednoho ze svých žáků, pak lze vnímat jako trest za 
takovou troufalost – za aktivní existenci. Reakcí je skutečně propad do pocitů naprosté
vyprázdněnosti, pod jejichž tíhou se psychicky zdrcený Blau soustředí pouze na nekonečné
početní úlohy, tedy na exaktní vědu, pro niž se autentická osobnost stává zbytným břemenem.
Blau je v těchto chvílích oním dead baby, které se nemůže provinit hříšným nárokováním
vlastní identity. Symbolické je, že skutečným viníkem celé trýznivé situace je jeho přítel
Modlizki, který – sám uvězněn ve své netečnosti – zastupuje antilibidinózní, proti aktivnímu
prožívání namířené tendence. Až odvaha k lásce k žákům dokáže situaci zvrátit a načrtnout
optimistickou budoucnost, spočívající v Blauově znovuobjevení vlastní osobnosti.

Geneze

Zmíněné projevy narušeného vnímání vlastní identity, které pramení z neschopnosti
navazovat hluboké mezilidské vztahy, představují ústřední problém většiny děl Ernsta Weiße,
Ludwiga Windera a Hermanna Ungara. Na závěr se nabízí otázka, odkud v jednotlivých
románech tyto stavy pramení. Nepřehlédnutelná je zde tendence dávat narušenou identitu
hrdinů do souvislosti s jejich dětstvím. Ve Weißově díle dochází k postupnému přesunu
pozornosti od postav matek k otcům. V románovém debutu Galéra je otec spíše okrajovou
postavou, která do děje téměř nezasahuje, zatímco daleko výraznější vztah mezi matkou a 
synem je zatížen matčinými očekáváními a nároky na život svého syna (Hinze, 1990, s. 162).
Ještě v Marengovi je matka vnímána jako rozporuplná postava, zatímco otec je zmíněn jen
okrajově. Přestože matky zůstávají problematické i v pozdějších Weißových dílech (Längle,
1981, s. 79), pozornost je věnována otcům. Ti jsou většinou chladní a přísní, případně se – jako ve Svůdci – o svého syna příliš nezajímají. Ten si tak do života odnáší nedůvěru k lásce,
jejíž důsledky byly zmíněny výše. 

Ve Winderových románech je konflikt mezi otcem a synem ústřední (Gasmann, 2002),
přičemž otcové v těchto konfliktech vystupují negativně. Zřejmě nejvýrazněji je zločin otce
na synovi vylíčen v Židovských varhanách. Talmudista Wolf svého syna vnímá pouze jako
svou prodlouženou ruku, kterou vzpíná k Bohu. Jakmile syn neplní očekávání, projeví se jako
člověk s vlastními potřebami, je trestán a zostuzován, až je jeho psychika zlomena nadobro.
Podobně se ke svému synovi chová i služebník v románu Komorník. Pán je jím za všech
okolností upřednostňován před vlastním synem, kterého hrdina neváhá veřejně zostuzovat za 
domnělou tupost. Otcové vystupují jako negativní postavy i v románech Upír a Dr. Muff.14
Ani matky však obvykle nejsou svým synům oporou: Buď jsou příliš slabé, než aby mohly
syny ochránit před tyranií otce, nebo nejeví zájem o rodinu celkově. „Matka své dítě
nemiluje,“ (Winder, 1931, s. 138) konstatuje suše vypravěč v Dr. Muff, a obdobně by se bylo
možné vyjádřit o mateřských postavách i ve většina dalších románů. Syn tedy odchází do 
světa bez pocitu opory, odkázán výhradně sám na sebe, odsouzen k hledání zmíněných
transformačních objektů.

Také František Polzer musel čelit „přemocnému otci, který svému synovi bránil v rozvinutí
vlastní identity“ (Gauss, 1991, s. 87). Po smrti hluboce věřící matky byl František za asistence
macechy otcem často bit a ponižován. Výsledkem takto zatíženého dětství je emoční
oploštělost, která způsobí, že ani pohled na otcovu rakev na něj neudělá žádný dojem (Ungar,
2001, s. 24). Dětství učitele Blaua z Třídy je jen nastíněno a otec je zde líčen spíše jako slabý
muž, neustále vydaný na milost a nemilost svého nadřízeného. Jeho vztah k synovi zmiňován
není, už to samo o sobě je však určitým signálem: Pocit slabosti a bezmoci je jediným
pocitem, který Blau při vzpomínkách pociťuje.

Závěr

„Franta věděl, že s Rusem nesmí zůstat sám, jinak jím bude ubit“ (Weiß, 1982b, s. 102). Takto
je v povídce Franta Zlin, která byla citována v úvodu tohoto příspěvku, líčen vztah
protagonisty k novému příteli. Jak v dílech Ernsta Weiße bývá zvykem, obava z ničivosti
mezilidských vztahů se potvrdí. Franta je mužem zabit a okraden. V tomto článku jsem se
pokusil ukázat, že vnímání mezilidských vztahů jako ohrožení vlastní identity Weiß sdílí
s dalšími pražskými německými autory své generace, Ludwigem Winderem a Hermannem
Ungarem, které spojoval i moravský původ.

Jednotlivé projevy narušeného vnímání vztahů byly nahlíženy na základě charakteristik
popsaných v dílech psychoanalytiků vycházejících z teorie objektních vztahů, především
Ronalda Fairbairna, Harryho Guntripa a Ralpha Kleina. Poslední jmenovaný rozdělil
Guntripových devět charakteristik do tří skupin, které se staly základem tří kapitol tohoto
článku. Ačkoliv všichni zmínění autoři pracovali s pojmem schizoidní poruchy, nebylo mým
cílem dokázat, že postavy v analyzovaných románech vykazují rysy konkrétní poruchy, nýbrž
že všichni analyzovaní autoři pracují s podobným typem schizoidního dilematu – tedy
konceptem, který zavedl Guntrip v návaznosti na univerzálně platné úvahy Fairbairnovy.
Analyzované postavy se sice v mnoha ohledech liší a volí různé obrany, sdílejí však tentýž základní problém: Láska je vnímána jako zničující pro milovaný objekt a každý vztah jako založený na manipulaci a vedoucí k zotročení. 

Primárním obranným mechanismem je obrácení libida do nitra, k internalizovaných
objektům, které se projevuje jako útěk do fantazií, uzavřenost, netečnost, ale i rozporuplný
vztah k sexualitě. Tato nezávislost se stává zdrojem hrdosti, protože je postavami vnímána
jako síla. Odtažitost se stává úspěchem, vítězstvím vůle nad svody, a propůjčuje svému
nositeli potřebný pocit kontroly. Negativní stránka tohoto procesu se pak ovšem projevuje
v pocitu oslabené identity, prázdna a nejistoty spojené s absencí hodnotných vztahů a 
s důvěrou v druhé. Dilema tragického hrdiny povídky Franta Zlin tak lze v symbolické formě
najít v mnoha dalších dílech těchto autorů: Vztahy se stávají nemožnými z důvodu
neschopnosti projevit libido – tedy z důvodu kastrace, jež je v uvedené povídce zachycena i 
ve své doslovné podobě.

Překonat tyto obtíže se podaří jen menšině postav. Zdánlivý triumf se někdy ukáže být
pouhým utvrzením ve výchozím přesvědčení (Weiß: Svůdce), jindy zůstane posun na úrovni
teorie (Winder: Komorník). Řada postav končí tragicky (Winder: Dr. Muff; Weiß: Galéra),
nebo je konec nejednoznačný (Ungar: Zmrzačení; Winder: Židovské varhany). Skutečný
posun lze zaznamenat jen v některých dílech (Ungar: Třída; Winder: Upír), v nichž ovšem
bývá terčem literární kritiky pro nízkou uvěřitelnost. Čestnou zmínku si proto zaslouží
Weißova povídka Marengo, která konec nechává otevřený, plný otázek bez nároku na 
zkratkovité odpovědi.

Příčinu ústředního postavení tohoto dilematu lze hledat v rodinných konstelacích pražských
židovských autorů, zejména v jejich vztahu k otcům (Gassmann, 2002), kteří jsou obvykle
líčeni jako asimilovaní, o moc a prestiž usilující kosmopolité, pro něž byli synové pouhými
„konečnými produkty“ jejich vlastních životních stylů (Baum, 1922, s. 198), případně se,
především v moravském rurálním prostředí, navíc prezentující jako přísná morální autorita
strážící náboženská dogmata Zweig (1920, S. 123). Matky pak působily jako náhončí otců
(Kafka 2003, s. 23) a udržovatelky zdánlivého pořádku, který ovšem zabraňoval konfliktu a 
ústil u synů v potlačení emocí.15 Ačkoli se svým osobním vztahem otci, tak jak ho ve svém
slavném dopise zachytil Franz Kafka, žádný z jeho uvedených kolegů nezabýval, zdá se být
zřejmé, že popsaná situace neprospívá budování víry v mezilidské vztahy a oprávněnost
vlastních tužeb. Podíváme-li se na autory jednotlivě, zjistíme, že Ernst Weiß ztratil otce v 
dětství a vztah mezi jeho životopisem a dílem zůstává předmětem sporů (Längle, 1981, s. 83).
O vztahu Ludwiga Windera k otci není mnoho informací, ale jeho román Židovské varhany je
často interpretován jako očista od temných vzpomínek na ponurost ortodoxního židovského
ghetta. Vztah Hermanna Ungara k rodičům také není podobněji zdokumentován, ale i on
vyrůstal v moravském ghettu a podle jeho přátel měla tato zkušenost zásadní vliv na jeho
tvorbu (Sudhoff, 1990, s. 83). Snad právě odlišný původ a vykořeněnost pražských autorů
narozených na Moravě vedly k ještě většímu pocitu ohrožené identity, který byl patrný již u 
jejich současníků narozených v Praze, jako byl Franz Kafka.16 Teze o trojitém ghettu, v němž
se pražští – a tím spíše autoři do Prahy se přistěhovavší – německy píšící židovští autoři
pohybovali, oddělení od svého okolí jazykem, vírou i sociálním zázemím, byla zpochybněna
(Weinberg, 2017, s. 26), je zatěžko si představit, že by dotyční autoři svou izolovanost překonali docela. Naopak jejich díla, význačná nejistotou zobrazených mezilidských vztahů a 
pocity vykořeněnosti a opuštěnosti dokládají, jak ústřední roli v jejich vnímání světa zřejmě
hrála právě zmíněná izolace. 

Pocit, že jsou „otci vyděšeni/ matkami obětováni“, (Toller, 1920, s. 26), řadí tyto pražské
německé autory po bok mnoha dalších spisovatelů evropského expresionismu. Konflikt mezi
„vůlí ke vztahu“ a „vůlí k moci“ (Zanasi, 1999, s. 94), v expresionistických dílech hojně
zastoupený, je však u těchto autorů ještě akcentovanější než u skupin jiných. Některé motivy
expresionistické literatury, jako například „Neschopnost cítit a navazovat vztahy s druhými“
(Sokel, 1970, s. 151) nebo citový parazitismus bez skutečné vzájemnosti (Sokel, 1970, s.
164), jsou pak v jejich dílech vyobrazovány pronikavěji než jinde. Tímto konstatováním je
nejen učiněno zadost badatelům vyzdvihujícím zvláštní roli pražské německé literatury v 
rámci tohoto období (Krolop, 1967, s. 47), ale také se nabízí naděje na její renesanci. Od
období pražského literárního rozkvětu nás sice dělí již více než sto let, pocity izolovanosti
v moderním světě ovšem z minulého století nejen prosákly do století dvacátého prvního,
nýbrž se staly jeho pevnou součástí. Už Guntrip (1969, s. 139) v šedesátých letech vnímal
nárůst závažnosti schizoidního dilematu ve společnosti, a nebyl v tomto pozorování sám, jak
dokládá Riemannovo (1975, s. 16) konstatování, že v západní společnosti dochází k procesu
schizoidizace. Dnes, v době, která je často vnímána jako věk odcizení, je neschopnost milovat
a uniknout z vlastního světa tématem aktuálnějším než kdy dříve. Tématem, k jehož lepšímu
uchopení nám může pomoci četba našich, z většiny bohužel zapomenutých, autorů pražské
německé literatury.

Literatura

Balint, Michael. 1979. The Basic Fault – Therapeutic Apects of Regression. New York:
Brunner/Mazel.
Baum, Oskar. 1922. Richard Beer-Hofmann. In: Juden in der Deutschen Literatur. Edit.
Gustav Krojanker. Berlin: Welt Verlag.
Brod, Max. 1966. Der Prager Kreis. Stuttgart/Berlin/Köln/Mainz: Kohlhammer.
Brod, Max. 1912. Arnold Beer – Das Schicksal eines Judes. Berlin: Juncker.
Erikson, Erik Homburger. 1956. The Problem of Ego Identity. In: Journal of the American
Psychoanalytic Association. 4(1). SAGE Publishing. S. 56-121.
Fairbairn, Ronald. 1952. Psychoanalytic Studies of the Personality. New York: Routledge.
Gassmann, Arno. 2002. Lieber Vater, Lieber Gott? Der Vater-Sohn-Konflikt bei den Autoren
des engeren Prager Kreises (Max Brod – Franz Kafka – Oskar Baum – Ludwig Winder).
Hamburg: Igel.
Gaus, Karl-Markus. 1991. Die Vernichtung Mitteleuropas: Essays. Klagenfurt/Celovec:
Wieser.
Guntrip, Harry. 1969. Schizoid Phenomena, Object Relations and the Self. London: Karnac
Books.
Hinze, Klaus-Peter. 1990. Die Gestalt der Mutter im Werk von Ernst Weiß. In: Ernst Weiß –
Seelenanalytiker und Erzähler von europäischem Rang. Edited by Engel, Peter and Hans
Harald Müller. Frankfurt am Main: Peter Lang. S. 158-166.
Hoffman, Irwin. 2002. Identity maintenance in the affectively distant patient. In: Journal of
the American Psychoanalytic Association, 51(2). SAGE Publishing. S. 491-515.
Kafka, Franz. 2003. Brief an den Vater. Frankfurt am Main: Fischer.
Kindt, Tom. 2008. Unzuverlässiges Erzählen und literarische Moderne: Eine Untersuchung
der Romane von Ernst Weiß. Berlin: Walter de Gruyter.
Klein, Ralph. 1995. Disorders of the Self: New Therapeutic Horizons: The Masterson
Approach. Edit. Ralph Klein a James Masterson. New York: Brunner/Mazel.
Krolop, Kurt. 2015. Ludwig Winder: sein Leben und sein erzählerisches Frühwerk: ein
Beitrag zur Geschichte der Prager deutschen Literatur. Olomouc: Univerzita Palackého
v Olomouci.
Laing, Ronald D. 1969. The Divided Self: An Existential Study in Sanity and Madness.
London: Penguin.
Längle, Ulrike. 1981. Ernst Weiss, Vatermythos und Zeitkritik: die Exilromane am Beispiel
des „Armen Verschwenders“. Innsbruck: Institut für Germanistik.
Lehnen, Carina. 1990. Krüppel, Mörder und Psychopathen: Hermann Ungars Roman „Die
Verstümmelten“. Paderborn: Igel.
Lichtenstein, Heinz. 1977. The Dilemma of Human Identity. New York: Aronson.
Manfield, Philip. 1992. Split Self/split Object: Understanding and Treating Borderline,
Narcissistic, and Schizoid Disorders. New York: Aronson.
McWilliams, Nancy. 2011. Psychoanalytic Diagnosis: Understanding Personality Structure
in the Clinical Process. New York: The Guilford Press.
Pazi, Margarita. 1993. Ernst Weiss: Schicksal und Werk eines jüdischen mitteleuropäischen
Autors in der ersten Hälfte des 20. Jahrhunderts. Frankfurt am Main: P. Lang.
Peštová, Alžběta. 2022. Mährische Moderne: Ein Beitrag zur regionalen Literaturgeschichte
der Böhmischen Länder. Berlin: Lang.
Riemann, Fritz. 1975. Die schizoide Gesellschaft. Klagenfurt: Kaiser.
Sass, Louis. 1992. Madness and Modernism: Insanity in the Light of Modern Art, Literature
and Thought. New York: Basic Books.
Schneider, Thomas. 2022. Verführungen. In: Interkulturalität, Übersetzung, Literatur: Das
Beispiel der Prager Moderne. Intellektuelles Prag im 19. und 20. Jahrhundert. Edit.
Heimböckel, Dieter, Höhne, Steffen a Manfred Weinberg. Wien/Köln/Weimar: Böhlau. S.
151-86.
Seinfeld, Jeffrey. 1991. The Empty Core: An Object Relations Approach to Psychotherapy of
the Schizoid Personality. New York: Aronson.
Smrkovský, Michal. 2023. Abwehrmechanismen in Hermann Ungars Die Verstümmelten:
Eine psychoanalytische Deutung des Romans. In: Brücken 30 (2). Prague: Univerzita
Karlova. S. 81–100. Available online:
http://www.time.com/time/magazine/article/0,9171,975290,00.html (cit. 27. 3. 2024).
Sudhoff, Dieter. 1990. Hermann Ungar: Leben, Werk, Wirkung. Würzburg: Königshausen &
Neumann.
Toller, Ernst. 1920. Die Wandlung. Potsdam: Gustav Kiepenhauer Verlag.
Ungar, Hermann. 2001. Sämtliche Werke in drei Bänden. Werke 1: Romane. Oldenburg: Igel.
Weinberg, Manfred. 2017. Die beiden Konferenzen von Liblice. In: Handbuch der deutschen
Literatur Prags und der Böhmischen Länder. Edit. Peter Becher, Steffen Höhne, Jörg
Krappmann, Manfred Weinberg. Berlin, Heidelberg, New York: Springer. S. 24-27.
Weiß, Ernst. 1982a. Der Verführer. Baden-Baden: Suhrkamp.
Weiß, Ernst. 1982b. Die Erzählungen. Baden-Baden: Suhrkamp.
Weiß, Ernst. 1982c. Die Feuerprobe. Baden-Baden: Suhrkamp.
Weiß, Ernst: 1982d. Die Galeere. Baden-Baden: Suhrkamp.
Winder, Ludwig. 1927. Die nachgeholten Freuden. Berlin: Ullstein.
Winder, Ludwig. 1931. Dr. Muff. Leipzig: J. Kittls Nachfolger.
Winder, Ludwig. 1999. Die jüdische Orgel. Wien/München/Leipzig: Rikola.
Zweig, Arnold. 1920. Das ostjüdische Antlitz. Berlin: Welt Verlag.