Co se Serge Lebovici nikdy nedozvěděl?

PhDr. Markéta Kavale

Colette Chiland na svých psychoanalytických seminářích říkávala, že lepší než mluvit o klientech, tj. prezentovat nějakou kazuistiku, je bezpečnější mluvit o sobě, jako kauze, protože takto vás nikdo nemůže osočit z vynášení citlivých informací.

Když mě Martin Cipro oslovil s dotazem, zda bych zde mohla přednést příspěvek na téma Odcházení, ukončování, nejdříve jsem měla pocit, že: To bych rozhodně nemohla. Ale pak jsem si vzpomněla na příběh jednoho odcházení – ukončování v mém životě a pamětliva Colette Chiland jsem se rozhodla, že vám tento příběh povím.

Mnozí z vás asi víte, že jsem v letech 1991-94 byla na studijním pobytu ve Francii. Léta 90. byla divoká, a tak i já tehdy „na divoko“ odjela na tříměsíční stáž do Paříže. Protože se mi tam zalíbilo a stále jsem se tam dozvídala něco nového, zajímavého, tak jsem tuto stáž vždy po třech měsících prodloužila. Když jsem to udělala potřetí, oznámil mi můj tehdejší šéf, Cyril Hoschl, že „každá sranda něco stojí, PCP už nebude nadále za mě platit sociální a zdravotní, a tudíž končíme“. Tehdy mě tato zpráva hodně zasáhla a rozesmutnila, i když dnes Hoschlovi do nebe za tento počin děkuji.

Když jsem to tehdy na semináři řekla Lebovicimu, který se mě ptal, proč jsem smutná, pokrčil rameny a řekl: „Možná vám to dnes připadá, jako špatná zpráva, ale víte, myslím, že je na čase, abyste se sebou už konečně začala něco pořádného dělat. To je sice pěkné, že sem na fakultu chodíte na všemožné semináře a přednášky, že jste v mém týmu koterapeutů, ale vite, to nestačí. Nemáte ten grunt.“ Zatvářila jsem se nechápavě a on pokračoval: „To je přeci jasný, vstoupíte do vlastní psychoanalýza!“ A tak jsem díky Lebovicimu vstoupila do mé sebezkušenostní analýzy. Nevím, zda jsem právě o tom zde chtěla mluvit. I když možná také.

Ráda bych vám nyní krátce představila práci Serge Leboviciho.

Tedy: Lebovici patřil mezi průkopníky psychoanalytické práce s dětmi.

Jako dětský psychiatr velmi záhy pochopil důležitost pracovat v terapii dítěte s jeho rodinou a celým rodinným kontextem. Zaměřoval se na ranný vztah mezi matkou a dítětem, vycházel z teorie attachementu. Založil Francouzskou společnost pro dětskou a adolescentní psychiatrii a psychoterapii. Rovněž zakládal centra pro rodiče a děti.V letech 1981 až 1983 byl prezidentem IPA. Působil jako významný člen ve Francouzské psychoanalytické společnosti.

Zdůrazňoval významnost ranných vztahů pacientů. Vedle Biologického narození zavedl pojem Psychické zrození, k němuž dochází postupně v závislosti na schopnosti dítěte vnímat svět a následně dospívat k uvědomování si sebe sama jako oddělené bytosti od svých blízkých, zpočátku především od matky. V mnoha svých dílech mluvil o rodičovských fantaziích a to jak vědomých, tak i, a to především, nevědomých. Rozlišoval tzv. Dítě ve fantazii rodiče od dítěte „fantazmatického“, tj. dítěte v nevědomé fantazii rodičů. Rodič dítěti, jak říkal, zprostředkovává realitu, tlumí jeho úzkosti a dává mu základní pocit bezpečí. V případě, že nevědomé fantazie matky o dítěti jsou narušeny, může docházet k tomu, že matka, která je pro dítě „tlumočníkem světa“, nedokáže číst jeho potřeby a zároveň mu neumožní dostatečnou svobodu. Z toho důvodu může následně docházet k celkovému narušení jeho přirozeného vývoje. Lebovici zdůrazňoval, že v mateřství se nedějí pouze biologické změny, ale že jde o důležitý proces souvisí s předcházejícím ranným životem matky. Zajímaly ho prenatální a postnatální vztahy. Jak úzkost matky v těhotenství ovlivní vzájemný následný vztah mezi ní a dítětem. Vytvořil koncept „mentální reprezentace dítěte“, tj. jak si matka „představuje“ či „představovala“ své dítě a jak se tato představa mění v průběhu vývoje dítěte. Mluvil o přenosu a protipřenosu mezi terapeutem a matkou, ale také mezi terapeutem a dítetem. Podporoval myšlenku, že každé dítě potřebuje být viděno a chápáno zcela individuálně v jeho psychickém světě.

Mezi jeho nejznámější knihy patří : Le nourrisson, la mere et le psychanalyste, 1983.

(Kojenec, matka a psychoanalytik) nebo Naissance de la mere (Zrození matky), 1985.

Jak jsem již sdělila, chodila jsem na Leboviciho semináře na universitě v Bobigny. Proč právě zde? Domnívám se, že to bylo proto, že mu tato universita umožnila vytvořit interní naukové Centrum pro rodinu a dítě.

Pokusí se vám v krátkosti popsat toto centrum:

Universita v Bobigny byla na svou dobu moderní budovou, v níž bylo vytvořeno studio, laboratoř s psychologickou ordinací pro rodinu a dítě. Bylo to jak terapeutické, tak i didaktické, protože to sloužilo k výuce studentů při přímé práci terapeuta s dítětem a jeho rodinou. Tedy: Za jednostranným zrcadlem bylo nahrávací studio. Toto bylo propojeno s vedlejší místností v níž se vyučovalo. Rodiče byli vždy předem seznámeni se skutečností, že jejich terapie s dítětem bude nahrávána. Při vstupu do terapeutické místnosti procházeli studiem, nahrávací místností, kde byli vedle techniků rovněž 2 – 4 koterapeuti, tj. studenti, kteří zde byli na stáži. Jedním z nich jsem tehdy byla i já.

V místnosti se nacházelo mnoho hraček, velkých polštářů, na kterých mohli sedět terapeuti, rodiče i děti. Rovněž zde byl malý gauč, křesla, skříňky a především tu na stropě byly dvě kamera, které se dle potřeby otáčely za klienty a terapeuty…

Uvedu nyní krátkou ukázku, jak Serge Lebovici pracoval:

Marcusovi bylo 5 a půl roku, měl problémy s chováním ve školce a občasnou enkoprézou.

Rodiče přicházejí s naštvaným chlapečkem, který zpočátku nechce jít dovnitř. Rodiče ho přinutí a on zřejmě v důsledku toho vleze hned pod stůl stojící v místnosti opodál. Po přivítání a krátkém dotazování, co je přivádí se Lebovici vzdaluje od rodičů, kteří zůstávají sedět na na gauči.

Lebovici si sedá na zem vedle stolu a říká naštvanému Marcusovi (který občas kope nohama z podstolu na znamení nesouhlasu, že tu musí být): Poslouchej, Marcusi, to máš těžký. Asi jsi teď jako v domečku. Nikdo tě nevidí….Asi tam máš nějaké tajemství, viď…

Marcus vztekle kope.

L: Asi máš doma nějaké tajemství, o kterém nechceš mluvit, viď…

Matka z gauče odpovídá: My doma žádné tajemství nemáme.

L: Opravdu?

M: Opravdu

L k otci: Opravdu?

O: Nó,… když to říká moje žena.

L: Hmmm. Tak to je tedy těžký.

M: Proč myslíte?

L: myslím, že Markus by mohl mít nějaké tajemství…

M: Ale my doma opravdu žádné tajemství nemáme. U nás doma se o všem mluví.

Lebovici vstává a jde do studie. Otevírá dveře a ptá se: Je tu někdo, kdo má tajemství?

Jdu dovnitř. V kapse držím kamínek, který jsem cestou na fakultu našla.

Sedáme si na zem vedle stolku.

L: Markéto, vy máte nějaké tajemství, že jo?

Spontálně říkám, že mám a ukazuji kamínek.

L: Jé ten je hezký!

Marcus vylézá, protože je zvědavý. L. Se s ním dívá na kamínek, a pak mu šeptá: Asi ho od někoho dostala. Možná je zamilovaná. Ale to se nesmí říkat. To je asi tajemství…

Marcus se spiklenecky směje.

L: Hele a ty, jsi zamilovaný?

Mar: Nóóó,…. já nevím.

L.: A máš nějakou holku ve školce?

Mar: Nenám….i když…možná…no, nevím,,,,

L.: A co máma a táta? Dávají si pusinky?

Mar. Jó…

L: hele a bojujete někdy s tátou doma?

Matka z gauče: U nás doma se nebojuje. My jsme pacifisti.

L: To já jsem taky. Ale, jsou chvíle, kdy by se možná bojovat mělo. Aspoň trochu, viď Marcusi. Víš vůbec, kdo byl Marcus Aurelius?

Marcus vrtí hlavou.

L: To byl takový císař. Byl chytrý. A hodně bojoval. Zkus mi zatlačit tady do ruky!

Mar. to dělá. Tlačí Lebovicimu do ruky. Přetlačují se.

L: Vší silou. No a teď zavoláme tátu, jestli bys dokázal tlačit vší silou i do něho.

Otec nahrazuje Leboviciho. Lebovici se přesouvá k matce: „Víte, to je důležitý. Marcus se potřebuje popasovat s tátou. Vy byste chtěla, aby byl chytrej a nebojoval, že jo..

Matka souhlasí.

L: Až se popasuje s tátou, pak klidně může napsat Hovory k sobě jako Marcus Aurelius. Ale nejdřív si to musí nacvičit v boji s tátou.

M: A co se mnou?

L: S maminkama se většinou nebojuje…

Matka: No, právě, mě má rád… ale ve školce zlobí. Dokazuje jim, že tam nechce být. Nakonec se tam pokaká a asi se strašně stydí…

Lebovici navrhuje matce, aby si přisedli k Marcusovi, tátovi a mně na zem. Ptá se, jak se seznámili, zabrousí i na téma o prarodičích.

Lebo si sedá na polštář vedle Marcuse. Chvíli se přetlačují. Pak mu Lebo říká: Ty jsi silák jako tvůj táta a jako děda, což vyplývá z předcházejícího hovoru. Dnes ses tu dozvěděl spoustu věcí….který možná doteď byly pro tebe tak trochu tajemství, viď. Jsme kamarádi? Sejdeme se příště?

Mar: No, jasně. Mně se líbí, že jsem císař!

L: Tak o tom zase příště!

Tím setkání končí.

Paní sekretářka objednává rodinu na příště. Lebovici mezi tím jde za studenty, kde mluví v souvislosti s touto kazuistikou o transgeneračním kontextu přenosu, o oedipské fázi vývoje, jíž předchází anální a o roli přenosu a protipřenosu v dětské psychoanalytické psychoterapii.

Lebovici také pracoval se studenty způsobem psychodramatickým. Tedy nejen že se studenty jednotlivé problémy teoreticky rozebíral, ale také některé obtížné momenty si se studenty i přehrával a to formou psychodramatu. Přinášel jednotlivé kazuistické náměty z jeho vlastní praxe. Ty pak nechával studenty rozehrát a následně s nimi o těchto problémech mluvil.

Nyní přichází druhá část mého příspěvku:

Záhy po té, kdy jsem začala docházet na universitu v Bobigny, jsem se s Lebovicim potkala cestou domů. On šel ke svému autu, já do metra. Na otázku, kde bydlím, jsem odpověděla, že v Rue Vaneau. On opáčil, že on bydlí na Nabřeží Bercy, takže jsme vlasně sousedé přes most. Tedy, jestli chci, může mě přiblížit. Kdo by nechtěl? Následně mi nabídl sousedskou výpomoc: když pro něj přijdu ve čtvrtek v 8 hod, mohu s ním jezdit autem do Bobigny pravidelně každý týden. Bylo to pro mě praktické a navíc jsem tušila, že se cestou dozvím spostu věcí, a tak jsem souhlasila. Po první cestě mi ale bylo jasno, že mi každý čtvrtek ráno půjde o život. Lebo, řečeno kupantně, jezdil dosti pozoruhodně. Francouzi jsou tolerantní řidiči, tak mu to většinou prošlo. O diagnózách v souvislosti se stárnutím slavných lidí se většinou nemluví. V některých chvílích, když jsem sledovala třes jeho rukou, občasné náhlé usínání při konsutacích, jistou nestabilitu chůza, mi bylo jasné, že se patrně jedná o nějaký druh neuropatie. A tak jsem pochopila, má úloha při cestě do Bobigny je vedle rozmluv o různých kazuistikách a teoretických přístupech také o zcela běžné věci jekou je sledování dopravní situaci.

Když jsem jednou po ránu přišla k Lebovicim a otevřela mi dcera Marionne, která šla hledat svého otce s výkřikem: „Tati, je tu ta, co je ochotná pro psychoanalýzu položit život!“, bylo mi jasné, že její břidký humor rozhodně není jen o mé afnitě k psychoanalýze. Ujištění jejího otce o tom, že se nám nemůže nic stát, bylo pro všechny přítomné dosti úsměvné. Paní Lebovici mi vždy po straně starostlivě šeptala: „Hlídejte ho!“

Dovedu si představit, že někoho z vás napadá, co se mezi námi odehrávalo: Stárnoucí slavný psychoanalytik a dosti mladá česká psycholožka. Serge Lebovici to řešil velmi záhy a zcela jasně. Jednoduše mi řekl: „Podívejte se, Markéto, jsem natolik vyzrálý inteligentní muž, že tuším, že určitá distingovanost mezi námi je nezbytná. Ovšem mé sny mi nemůžete vzít… Ty mám a je mi v nich dobře!“

Čas běžel. Já ve své analýze došla k závěru, že se chci navrátit domů, což jsem se rozhodla realizovat během prázdnin roku 1994. Odeslala jsem věci do Prahy, a pak měla ještě tři dny, abych se rozloučila s přáteli, spolužáky a učiteli z fakulty a s Paříží vůbec. A tehdy se to stalo: ráno po večírku s přáteli mi volal kamarád Honza se slovy: „Teda Markéto, co ty s těma chlapama děláš, to je neskotečný. Pozítří chceš odejet a teď hlásili v rádiu, že Lebovici exnul.“ Byl to pro mě šok. Spěšně jsem telefonát ukončila. Šla jsem se projít. Hlavou mi běžely všechny vzpomínky, které jsme spolu prožily, což mě uvádělo do velkého smutku. Chodila jsem kolem Seiny a psala dopis paní Lebovici. Pak volala přítelkyni Evě, psycholožce, která většinu svého života žije v Paříži, zda-li by si můj dopis nepřečetla a neopravila v něm možné nesmysly. Citila jsem se opravdu ztracená. Jakoby se něco přetrhlo a já si s tím neuměla poradit…

Takto jsem chodila až do chvíle, kdy mi Eva znovu zavolala: „Poslyš, Markéto, s tou smrtí Leboviciho, to je divný. Kdyby tady umřel někdo tak slavný, určitě by to hlásili ve zprávách. Nic takovýho se nestalo. A navíc: On totiž umřel Leibowitz, slavný izraelský filozof. Zavolej tomu Honzovi, kde on to sebral?“

A tak jsem zavolala Honzovi, který byl rád, že mu volám, protože se mi právě chystal zavolat, aby mi řekl, že umřel Ješajahu Leibowitz a ne Lebovici… a on se prostě spletl.

Druhý den, když jsem se šla rozloučit na fakultu a uviděla Leboviciho na chodbě… rozběhla jsem se k němu a …..Myslím, že kterákoli profesionální plačka by mi nedokázala konkurovat.

Dosti překvapený Lebo mě objal a řekl: „ Neplačte Markéto, vždyť vy se vrátíte!“

A tak se taky stalo.

Ještě několikrát jsem se vrátila, už se každý z nás vydal svou cestou: já v Čechách vstoupila do další analýzy, pak třikrát navštívila porodnici a následně si založila svou soukromou praxi, zatímco Lebo pracoval na fakultě, psal knihy, poslouchal milovaného Mozarta a Wagnera a to až do chvíle, kdy odešel se svými sny do psychoanalytického nebe.